tanec

Pohybová činnost (akt) vyjadřující prostřednictvím rytmických pohybů a gest bezprostřední subjektivní pocity tanečníka v rámci určité myšlenky (ideje, stylizace). Pohybově vyhraněný celek evokující na pozadí expresívních prvků více či méně hluboký prožitek. Spolu s výtvarnými a hudebními kreacemi jeden z nejstarších lidských projevů, spojující vrozenou touhu člověka po sebevyjádření s přirozenou radostí z pohybu, estetickou (často eroticky podbarvenou) normou a možností ztvárnění symbolických obsahů v rytmem utvářené expresi. Tanec, založený na rytmické fragmentarizaci individuálního pohybu, je zpravidla provázen hudbou nebo zpěvem. V komunitách na historicky starším stupni vývoje byly (a v některých etnikách dosud jsou) dominantní formou kolektivní extatické tance, v nichž se snoubí nejniternější obsahy prožíváni s ritualizovanou formou symbolického sdělení (orgiastické tance starověkých mystérií, liturgické, válečné, oslavné, smuteční a jiné tance četných kultur a historických epoch). V průběhu historického vývoje se z těchto tanců vyvinuly specifické formy hudebně pohybových aktivit, tvořené třemi hlavními proudy: Lidový tanec, vytvářený spontánně z lidových tvůrčích zdrojů závislých na době a prostředí (tradici) své existence. Scénický tanec, jehož hlavním představitelem se stal balet. Společenský tanec, vytvořený v hrubých obrysech dvorskou společností převážně postupnou adaptací tance lidového. Zvláštní postavení zaujal tanec v současné arteterapii, využívající mentálně hygienické aspekty spontánního tanečního projevu k uvolnění psychické tenze léčených v rámci psychoterapeutického procesu. Viz také tanec klasický.

jest umění rytmických pohybů těla, zvláště nohou (krokem a skokem), o průvodě zpěvu, hudby neb obojího. Jest umění nejobecnější (protože se děje prostředky nejprostšími) a nejstarší, u všech národů, vzdělaných i nevzdělaných, od jakživa oblíbené a s větší, menší dokonalostí pěstované. »Jako jest řeč vrozena člověku podle ducha, tak i rhythmický pohyb jest mu vrozen podle těla.« (Al. Hlavinka, O původu nár. písně, 52.) Účely, za kterými [Tanec] pěstován, jsou hlavně trojí. První, nejvážnější, nejstarší, že [Tanec] býval podstatnou částí obřadů náboženských. Takového tance směly u Římanův účastniti se i osoby vznešené, u Židů pak sám král David tančil před archou úmluvy, kdežto zas u Egypťanův osoby stavu vyššího tance se neúčastnily a v Indii veřejné tanečnice (bajadérky) při náboženských i jiných slavnostech jsou posud nezbytny. Pochodových způsobů tanečních, zvláště při processích, hleděla si i církev katolická.-Druhý úkol tance byl a posud jest diététický, zdravotní. Jako pohyb vůbec, tak i pohyb taneční jistě napomáhá zdraví, děje-li se s mírou. To poznali již staří Řekové, kteří v tanci viděli nejen částku výkonu náboženského, nýbrž i důležitou částku výchovy mládeže, spojujíce jej se zpěvem a poesii. A kdo vynikl uměním tanečním, tomu dostávalo se poct takových, jako těm, kdo vynikli kterýmkoliv uměním jiným.-Třetí posléz účel tance, nejobecnější a nejoblíbenější, jest společenský, pro zábavu, jenž však bohužel často se stane vášní a ruší blahodárné účinky prv uvedené. Ten sluší rozeznávati dvojí: národní (prostonárodní, lidový) a umělý, jenž po většině není než na větší uměleckou dokonalost vypěstovaný národní. S tímto potkáváme se u všech národův a ráz jeho vyplývá z jejich povahy. Jaká povaha lidu, takový [Tanec] U Slovanů že bylo hodně zpěvu, bylo i hodně tanců přerozmanitých, rozkošných, ježto [Tanec] a zpěv u nich byly nerozlučny; a jako zpěv slovanský vyniká nad jiné, tak i tance. Z nich tiskem zachována jen skrovničká čásť; ostatní novověkou vzdělaností naprosto zapadají. Z lidových tanců českých do tanečních síní dostaly se pouze sousedská, strašák a polka (beseda a nár. čtverylka mají upraveny jen motivy některých tanců lidových), a polka opanovala všecku Evropu. Poláci uchovali si mazurku, krakowiak a polonézu, Srbové kolo, Rusové golubec, kozaka. Mimo tyto slovanské tance známy jsou za národní tance csardás u Maďarů (původně také slovanský), menuet a cancan u Francouzů, tarantella a saltarello u Vlachův, bolero a fandango u Španělů. Německý valčík jako česká polka náleží nyní s polskou mazurkou, franc. čtverylkou a kvapíkem k nejrozšířenějším u nás plesovým tancům umělým, které vesměs vyvinuly se z prostých tanců lidových.Jakožto zvláštní [Tanec] umělý jmenovati sluší ještě [Tanec] divadelní, jenž pěstován jenom od tanečníkův umělecky vzdělaných. Jest ho mnoho druhů, nejznámější jméno jeho: ballet. Dějiny tance v Čechách viz: Zíbrt, Jak se kdy v Čechách tancovalo. -cp- [Tanec] mrtvých viz Umrlčí tanec. [Tanec] sv. Víta viz Posunčina.

Tanec je pohybová společenská aktivita, provozovaná převážně za doprovodu hudby. Tanec může navodit lepší náladu, a také je vyjádřením pocitů tanečníka, takže může být považován za druh umění. Umělecký tanec bývá označován slovem balet nebo také scénický tanec apod.
Vznik tance je kladen do období rodové společnosti, kde umocňoval rituální obřady. Tuto funkci zastával až do starověku, kdy k této funkci přibyla ještě funkce umělecká. V této době neexistoval tanec v páru, ale pouze individuální tanec – umění, nebo tanec skupinový – rituální.
Ve 20. století vznikla řada soutěží, které se dělí podle druhu tance. Se systémem soutěží vznikl i systém hodnocení pro různé tance, toto hodnocení je založeno na kombinaci subjektivních dojmů (radost z tance, výraz v obličeji, přirozenost, atd.) a na objektivních skutečnostech jako je obtížnost taneční sestavy a její provedení (zvláště u akrobatických tanců se hodnotí poměr mezi záměrem a provedením).