úroveň obtížnosti: 3
míra ztrapnění: 2
POTŘEBY: LEPENKA, NIT, NAPÍNÁČEK, 2 VANIČKY OD TVAROHU, HRÁŠEK, PEKÁČ
Pokud jte s rodiči nebo s kamarády na chatě, venku je tma jako v pytli a právě si vyprávíte strašidelné příběhy před spaním, vězte že nastala vaše chvíle. V nestřeženém okamžiku nalepte zvenku na okno nit s přivázaným napínáčkem, a pokud bude jen trochu vítr, nepravidelné poťukávání na okno vyplaší nejednoho spáče. Pokud trávíte čas s otrlejšími chlapíky, kteří vás znají coby vypečeného vtipálka, musíte použít rafinovanější trik: Na pekáči na sebe postavte dvě vaničky od tvarohu, a horní naplňte po okraj suchým hráškem. Dříve než se vaše nic netušící oběti odeberou na lože, zalijte vaničku s hráškem horkou vodou. V noci si pak můžete v klidu vychutnat poděšený šepot vašich kamarádů: ,,Slyšel jsi! Teď něco buchlo! Teď zase! A teď!" Jen vy budete vědět, že bobtnající hrášek postupně padá z kelímku na plechový pekáč.
čtvrtek 30. října 2008
středa 29. října 2008
česko-zatěžuje zemi
Česko patří mezi 15 států, které nejvíce zatěžují planetu:Česko se řadí mezi patnáctku zemí, které nejvíce zatěžují životní prostředí na Zemi. Tvrdí to studie, kterou ve středu zveřejnil Světový fond na ochranu přírody (WWF). Bude-li spotřeba pokračovat nynějším tempem, pak bude lidstvo v půlce 30. let potřebovat na udržení životního stylu
Patnáct zemí, které nejvíc zatěžují planetu:
1.
Spojené arabské emiráty
2.
Spojené státy americké
3.
Kuvajt
4.
Dánsko
5.
Austrálie
6.
Nový Zéland
7.
Kanada
8.
Norsko
9.
Estonsko
10.
Irsko
11.
Řecko
12.
Španělsko
13.
Uruguay
14.
Česká republika
15.
Velká Británie
Lidstvo potřebuje ještě jednu planetu
"Naše globální stopa nyní překračuje schopnost planety obnovovat zdroje o asi 30 procent," řekl šéf WWF James Leape ve studii s názvem Žijící planeta (Living Planet Report 2008). Podle ní víc než tři čtvrtiny lidí světa žije v zemích, jejichž spotřeba překračuje regenerační schopnost Země.
Aktivisté se domnívají, že bezstarostná spotřeba ohrožuje budoucí prosperitu lidstva a bude mít ekonomické dopady, včetně vysokých nákladů za potraviny, vodu či energie.
"Pokud by lidstvo mělo vůli, pak má možnosti, jak žít v rámci zdrojů, které planeta má," řekl Leape s tím, že ale svět musí přistoupit k rázným akcím.
hip-hop
HIP-HOP
Coje to HIP-HOP?
Ukázkově postmoderní kultura černošské a hispánské městské mládeže. Vznikla v 70. letech v New Yorku. V základu se skládá ze čtyř elementů - graffiti, breakdance, dýdžejingu a rapu (pro rap se často úžeji používá právě výraz hip hop). Rap začal jako improvizovaná pouliční poezie rytmicky recitovaná do koláže cizích nahrávek diska, funku, soulu a r'n'b, ale i rocku, inovativně spojovaných na místě z gramodesek dýdžejem. Technická nenáročnost, zábavnost i provokativnost, vzestup etnických menšin v USA a autenticita vyjádření jejich situace vedly ke globálnímu rozšíření hip hopu, vlivu na dominantní západní kulturu a rozlišení do mnoha podžánrů.
Cílem cenzorů je násilný, sexuální, mizogynní, homofonní a drogami nabitý gangsta rap; méně klišovitou tradici udržují alternativy zdůrazňující původní sociální a politické uvědomění a distanc od materialismu, šovinismu či rasismu. S hudbou se rozšířil i jako životní a módní styl (zejména volné oblečení odvozené z basketbalu a baseballu).
(nan)
Historie HIP-HOPU
Hip Hop je styl populární hudby. Je tvořen ze dvou hlavních elementů: Rapování (také známé jako MC-ing) a Dj-ing , ale také s breakdancem a graffiti. Toto jsou 4 hlavní součásti hip hopu a kultury pohybu, které začali na počátku 70. let v New Yorku Afroameričané a Latinoameričané. Termín "Rap" je mnohdy brán jako synonymum ke slovu hip hop, ale je také používán jako odvolání se na praxi, která je jediná a nejdůležitější součást hip hopu.
Nejvíce typické pro hip hopovou hudbu je, že se skládá z jednoho nebo více rapperů, kteří zpívají své položivotopisné historky. Tyto písně jsou v intenzivní, rytmické a lyrické formě a hojně používají technik jako asonance, aliterace a rým. Společně s rappery a Djem, nebo s živou hudbou hraje také beat. Beat je často převzatý z jiné písně, obvykle z Rocku, Funku, nebo Soulu, ale někdy bývá i nasemplovaný. Další zvuky jsou často samplované, syntetické nebo předzpívané.
Hip hop se zrodil v New Yorku, když Djové začali z funkových a diskotékových písní izolovat bicí. Role "Emcee" (MC) se zrodila po spojení DJe a hudby, kde MCs začali mluvit mezi písněmi. Nejdříve pouze nabádali k tomu, aby ostatní lidé tančili a také vkládali do hudby vtipné anekdoty. Nakonec se tato jejich činnost stala více stylizovaná a začala být známá jako rapování. V roce 1970 se hip hop stal oficiálním hudebním stylem a téměř okamžitě se stal hlavním hudebním proudem Ameriky. V tu dobu také začalo jeho šíření po celém světě. V 90tých letech se jedna forma hip hopu začala nazývat "Gangsta Rap" a stala se hlavní částí americké hudby. Proti Gangsta Rapu se vedli různé polemiky a některými lidmi byl dokonce zatracován, protože jeho texty byly chápany jako propagující násilí, promiskuitu, drogy a odpor k ženám. Nicméně po roce 2000 byl již hip hop rozšířený po celém světě a obsazoval všechny první místa ve všech chártech.
První hip hopový záznam je obecně uznávaný pro člena skupiny Fetback Band "King Tima III" z roku 1979, následovaný rappery z Sugarhill Gangu.
Kořeny Hip hopu
Kořeny hip hopu jsou v západoafrické a afroamerické hudbě. Jen tak pro zajímavost, např. The Griots of West Africa jsou skupina neustále cestujících zpěváků a básníků, jejichž hudební styl hodně připomíná hip hop. U odhalování kořenů hip hopu (rapu) se také musím zmínit o The Last Poets a Jalal Mansur Nuriddinovi, kteří svým jazzem a básnicky (mluvili) komentovali události kultury 60tých let. Pravý hip hop vznikl v 70tých letech, když se staly oblíbené tzv. "block parties" (neformální událost, kdy se sejdou sousedé a přátelé a spolu se baví, poslouchají hudbu a tancují) po celém New Yorku, ale nejvíce v Bronxu. Párty byly často doprovázené hudbou, nejčastěji funkem a soulem. První Djové na block parties začali izolovat bící z různých písní a vkládat je do svých písní, tím začala být jejich představení mnohem zajímavější, zábavnější a dalo se na jejich písně lépe tancovat. Tato technika hraní se pak stala běžnou pro Jamajku a do New Yorku ji začali přinášet právě tito přistěhovalci z Jamajky. Zvláště se o to pak postaral kmotr hip hopu DJ Kool Herc. Hudební styl DUB naopak vznikl na Jamajce tím, že američtí námořníci poslouchali R&B, které mohli slyšet jamajčané i z jejich rádií.
DJ Kool Herc
DJ Kool Herc byl na začátku 70tých let jeden z nepopulárnějších Djů v New Yorku. Rychle přešel z používání reggae nahrávek na funk, rock a později na disko. Protože vytažené bicí z nějaké písně byly moc krátké, začal Herc ale i další Djové používat pro jejich prodloužení audio mixer a dva rekordéry. Z mixovací a scratchovací techniky se nakonec vyvinuly breaky (stejná technika pak přispěla k popularizaci remixů). Stejně jako v DUBu, umělci mluvili zatímco hrála hudba a byly nazýváni MCs. Herc se soustředil v první řadě na DJing a začal spolupracovat se dvěma MCs. Coke La Rock a Clark Kent. Tím vznikla první emcee crew "Kool Herc & The Herculoids".
Původně tito první rappeři v písních představovali sebe a jiné přátele v publiku (známé hulákání do hip hopových nahrávek). Tito umělci hráli většinou několik hodin a improvizaci neustale střídal základní čtyřdobý beat s jednoduchými pěveckými vstupy, kterými MCs sdělovali svoje myšlenky (např. "One, two, three, y'all, to the beat, y'all"). Když se později MC vypracoval k lepším výkonům, začal do hudby zařazovat krátké rýmy, často se sexuálním námětem, nebo tématem týkajícím se jeho stolice :o). To vše, aby se publikum bavilo a strhl tím na sebe pozornost. Rappeři začlenili do hudby podobně rytmické texty jako afroamerická kultura. Když se Kool Herc & the Herculoids dočkali v New Yorku první významnější slávy, pomohli pak hodně dalším emcee teamům aby se také proslavily. Často totiž probíhali spolupráce mezi bývalými členy gangu jako s Afrika Bambaataa-ovým Universal Zulu Nation (nyní je to velká mezinárodní organizace).
Coje to HIP-HOP?
Ukázkově postmoderní kultura černošské a hispánské městské mládeže. Vznikla v 70. letech v New Yorku. V základu se skládá ze čtyř elementů - graffiti, breakdance, dýdžejingu a rapu (pro rap se často úžeji používá právě výraz hip hop). Rap začal jako improvizovaná pouliční poezie rytmicky recitovaná do koláže cizích nahrávek diska, funku, soulu a r'n'b, ale i rocku, inovativně spojovaných na místě z gramodesek dýdžejem. Technická nenáročnost, zábavnost i provokativnost, vzestup etnických menšin v USA a autenticita vyjádření jejich situace vedly ke globálnímu rozšíření hip hopu, vlivu na dominantní západní kulturu a rozlišení do mnoha podžánrů.
Cílem cenzorů je násilný, sexuální, mizogynní, homofonní a drogami nabitý gangsta rap; méně klišovitou tradici udržují alternativy zdůrazňující původní sociální a politické uvědomění a distanc od materialismu, šovinismu či rasismu. S hudbou se rozšířil i jako životní a módní styl (zejména volné oblečení odvozené z basketbalu a baseballu).
(nan)
Historie HIP-HOPU
Hip Hop je styl populární hudby. Je tvořen ze dvou hlavních elementů: Rapování (také známé jako MC-ing) a Dj-ing , ale také s breakdancem a graffiti. Toto jsou 4 hlavní součásti hip hopu a kultury pohybu, které začali na počátku 70. let v New Yorku Afroameričané a Latinoameričané. Termín "Rap" je mnohdy brán jako synonymum ke slovu hip hop, ale je také používán jako odvolání se na praxi, která je jediná a nejdůležitější součást hip hopu.
Nejvíce typické pro hip hopovou hudbu je, že se skládá z jednoho nebo více rapperů, kteří zpívají své položivotopisné historky. Tyto písně jsou v intenzivní, rytmické a lyrické formě a hojně používají technik jako asonance, aliterace a rým. Společně s rappery a Djem, nebo s živou hudbou hraje také beat. Beat je často převzatý z jiné písně, obvykle z Rocku, Funku, nebo Soulu, ale někdy bývá i nasemplovaný. Další zvuky jsou často samplované, syntetické nebo předzpívané.
Hip hop se zrodil v New Yorku, když Djové začali z funkových a diskotékových písní izolovat bicí. Role "Emcee" (MC) se zrodila po spojení DJe a hudby, kde MCs začali mluvit mezi písněmi. Nejdříve pouze nabádali k tomu, aby ostatní lidé tančili a také vkládali do hudby vtipné anekdoty. Nakonec se tato jejich činnost stala více stylizovaná a začala být známá jako rapování. V roce 1970 se hip hop stal oficiálním hudebním stylem a téměř okamžitě se stal hlavním hudebním proudem Ameriky. V tu dobu také začalo jeho šíření po celém světě. V 90tých letech se jedna forma hip hopu začala nazývat "Gangsta Rap" a stala se hlavní částí americké hudby. Proti Gangsta Rapu se vedli různé polemiky a některými lidmi byl dokonce zatracován, protože jeho texty byly chápany jako propagující násilí, promiskuitu, drogy a odpor k ženám. Nicméně po roce 2000 byl již hip hop rozšířený po celém světě a obsazoval všechny první místa ve všech chártech.
První hip hopový záznam je obecně uznávaný pro člena skupiny Fetback Band "King Tima III" z roku 1979, následovaný rappery z Sugarhill Gangu.
Kořeny Hip hopu
Kořeny hip hopu jsou v západoafrické a afroamerické hudbě. Jen tak pro zajímavost, např. The Griots of West Africa jsou skupina neustále cestujících zpěváků a básníků, jejichž hudební styl hodně připomíná hip hop. U odhalování kořenů hip hopu (rapu) se také musím zmínit o The Last Poets a Jalal Mansur Nuriddinovi, kteří svým jazzem a básnicky (mluvili) komentovali události kultury 60tých let. Pravý hip hop vznikl v 70tých letech, když se staly oblíbené tzv. "block parties" (neformální událost, kdy se sejdou sousedé a přátelé a spolu se baví, poslouchají hudbu a tancují) po celém New Yorku, ale nejvíce v Bronxu. Párty byly často doprovázené hudbou, nejčastěji funkem a soulem. První Djové na block parties začali izolovat bící z různých písní a vkládat je do svých písní, tím začala být jejich představení mnohem zajímavější, zábavnější a dalo se na jejich písně lépe tancovat. Tato technika hraní se pak stala běžnou pro Jamajku a do New Yorku ji začali přinášet právě tito přistěhovalci z Jamajky. Zvláště se o to pak postaral kmotr hip hopu DJ Kool Herc. Hudební styl DUB naopak vznikl na Jamajce tím, že američtí námořníci poslouchali R&B, které mohli slyšet jamajčané i z jejich rádií.
DJ Kool Herc
DJ Kool Herc byl na začátku 70tých let jeden z nepopulárnějších Djů v New Yorku. Rychle přešel z používání reggae nahrávek na funk, rock a později na disko. Protože vytažené bicí z nějaké písně byly moc krátké, začal Herc ale i další Djové používat pro jejich prodloužení audio mixer a dva rekordéry. Z mixovací a scratchovací techniky se nakonec vyvinuly breaky (stejná technika pak přispěla k popularizaci remixů). Stejně jako v DUBu, umělci mluvili zatímco hrála hudba a byly nazýváni MCs. Herc se soustředil v první řadě na DJing a začal spolupracovat se dvěma MCs. Coke La Rock a Clark Kent. Tím vznikla první emcee crew "Kool Herc & The Herculoids".
Původně tito první rappeři v písních představovali sebe a jiné přátele v publiku (známé hulákání do hip hopových nahrávek). Tito umělci hráli většinou několik hodin a improvizaci neustale střídal základní čtyřdobý beat s jednoduchými pěveckými vstupy, kterými MCs sdělovali svoje myšlenky (např. "One, two, three, y'all, to the beat, y'all"). Když se později MC vypracoval k lepším výkonům, začal do hudby zařazovat krátké rýmy, často se sexuálním námětem, nebo tématem týkajícím se jeho stolice :o). To vše, aby se publikum bavilo a strhl tím na sebe pozornost. Rappeři začlenili do hudby podobně rytmické texty jako afroamerická kultura. Když se Kool Herc & the Herculoids dočkali v New Yorku první významnější slávy, pomohli pak hodně dalším emcee teamům aby se také proslavily. Často totiž probíhali spolupráce mezi bývalými členy gangu jako s Afrika Bambaataa-ovým Universal Zulu Nation (nyní je to velká mezinárodní organizace).
house dance
HOUSE DANCE
House Dance je další forma pouličních tanců. Původ mu nejspíše dali Hispánii, kteří tancovali salsu, Brazilci, tancující capoeiru, Afričani, b-boys , stepaři a tanečníci jazzu. Tahle masa lidí dala za vznik New Yorského stylu zvaného "House dance". Je tu pár rozdílů od Hip Hopových tanečníků. House nevyužívá tolik beatu a zaměřuje se spíše na pohyb horní části těla, který je doprovázen speciálním stylem hudby, Housem.
House Dance je další forma pouličních tanců. Původ mu nejspíše dali Hispánii, kteří tancovali salsu, Brazilci, tancující capoeiru, Afričani, b-boys , stepaři a tanečníci jazzu. Tahle masa lidí dala za vznik New Yorského stylu zvaného "House dance". Je tu pár rozdílů od Hip Hopových tanečníků. House nevyužívá tolik beatu a zaměřuje se spíše na pohyb horní části těla, který je doprovázen speciálním stylem hudby, Housem.
house dance
HOUSE DANCE
House Dance je další forma pouličních tanců. Původ mu nejspíše dali Hispánii, kteří tancovali salsu, Brazilci, tancující capoeiru, Afričani, b-boys , stepaři a tanečníci jazzu. Tahle masa lidí dala za vznik New Yorského stylu zvaného "House dance". Je tu pár rozdílů od Hip Hopových tanečníků. House nevyužívá tolik beatu a zaměřuje se spíše na pohyb horní části těla, který je doprovázen speciálním stylem hudby, Housem.
House Dance je další forma pouličních tanců. Původ mu nejspíše dali Hispánii, kteří tancovali salsu, Brazilci, tancující capoeiru, Afričani, b-boys , stepaři a tanečníci jazzu. Tahle masa lidí dala za vznik New Yorského stylu zvaného "House dance". Je tu pár rozdílů od Hip Hopových tanečníků. House nevyužívá tolik beatu a zaměřuje se spíše na pohyb horní části těla, který je doprovázen speciálním stylem hudby, Housem.
tanec
Pohybová činnost (akt) vyjadřující prostřednictvím rytmických pohybů a gest bezprostřední subjektivní pocity tanečníka v rámci určité myšlenky (ideje, stylizace). Pohybově vyhraněný celek evokující na pozadí expresívních prvků více či méně hluboký prožitek. Spolu s výtvarnými a hudebními kreacemi jeden z nejstarších lidských projevů, spojující vrozenou touhu člověka po sebevyjádření s přirozenou radostí z pohybu, estetickou (často eroticky podbarvenou) normou a možností ztvárnění symbolických obsahů v rytmem utvářené expresi. Tanec, založený na rytmické fragmentarizaci individuálního pohybu, je zpravidla provázen hudbou nebo zpěvem. V komunitách na historicky starším stupni vývoje byly (a v některých etnikách dosud jsou) dominantní formou kolektivní extatické tance, v nichž se snoubí nejniternější obsahy prožíváni s ritualizovanou formou symbolického sdělení (orgiastické tance starověkých mystérií, liturgické, válečné, oslavné, smuteční a jiné tance četných kultur a historických epoch). V průběhu historického vývoje se z těchto tanců vyvinuly specifické formy hudebně pohybových aktivit, tvořené třemi hlavními proudy: Lidový tanec, vytvářený spontánně z lidových tvůrčích zdrojů závislých na době a prostředí (tradici) své existence. Scénický tanec, jehož hlavním představitelem se stal balet. Společenský tanec, vytvořený v hrubých obrysech dvorskou společností převážně postupnou adaptací tance lidového. Zvláštní postavení zaujal tanec v současné arteterapii, využívající mentálně hygienické aspekty spontánního tanečního projevu k uvolnění psychické tenze léčených v rámci psychoterapeutického procesu. Viz také tanec klasický.
jest umění rytmických pohybů těla, zvláště nohou (krokem a skokem), o průvodě zpěvu, hudby neb obojího. Jest umění nejobecnější (protože se děje prostředky nejprostšími) a nejstarší, u všech národů, vzdělaných i nevzdělaných, od jakživa oblíbené a s větší, menší dokonalostí pěstované. »Jako jest řeč vrozena člověku podle ducha, tak i rhythmický pohyb jest mu vrozen podle těla.« (Al. Hlavinka, O původu nár. písně, 52.) Účely, za kterými [Tanec] pěstován, jsou hlavně trojí. První, nejvážnější, nejstarší, že [Tanec] býval podstatnou částí obřadů náboženských. Takového tance směly u Římanův účastniti se i osoby vznešené, u Židů pak sám král David tančil před archou úmluvy, kdežto zas u Egypťanův osoby stavu vyššího tance se neúčastnily a v Indii veřejné tanečnice (bajadérky) při náboženských i jiných slavnostech jsou posud nezbytny. Pochodových způsobů tanečních, zvláště při processích, hleděla si i církev katolická.-Druhý úkol tance byl a posud jest diététický, zdravotní. Jako pohyb vůbec, tak i pohyb taneční jistě napomáhá zdraví, děje-li se s mírou. To poznali již staří Řekové, kteří v tanci viděli nejen částku výkonu náboženského, nýbrž i důležitou částku výchovy mládeže, spojujíce jej se zpěvem a poesii. A kdo vynikl uměním tanečním, tomu dostávalo se poct takových, jako těm, kdo vynikli kterýmkoliv uměním jiným.-Třetí posléz účel tance, nejobecnější a nejoblíbenější, jest společenský, pro zábavu, jenž však bohužel často se stane vášní a ruší blahodárné účinky prv uvedené. Ten sluší rozeznávati dvojí: národní (prostonárodní, lidový) a umělý, jenž po většině není než na větší uměleckou dokonalost vypěstovaný národní. S tímto potkáváme se u všech národův a ráz jeho vyplývá z jejich povahy. Jaká povaha lidu, takový [Tanec] U Slovanů že bylo hodně zpěvu, bylo i hodně tanců přerozmanitých, rozkošných, ježto [Tanec] a zpěv u nich byly nerozlučny; a jako zpěv slovanský vyniká nad jiné, tak i tance. Z nich tiskem zachována jen skrovničká čásť; ostatní novověkou vzdělaností naprosto zapadají. Z lidových tanců českých do tanečních síní dostaly se pouze sousedská, strašák a polka (beseda a nár. čtverylka mají upraveny jen motivy některých tanců lidových), a polka opanovala všecku Evropu. Poláci uchovali si mazurku, krakowiak a polonézu, Srbové kolo, Rusové golubec, kozaka. Mimo tyto slovanské tance známy jsou za národní tance csardás u Maďarů (původně také slovanský), menuet a cancan u Francouzů, tarantella a saltarello u Vlachův, bolero a fandango u Španělů. Německý valčík jako česká polka náleží nyní s polskou mazurkou, franc. čtverylkou a kvapíkem k nejrozšířenějším u nás plesovým tancům umělým, které vesměs vyvinuly se z prostých tanců lidových.Jakožto zvláštní [Tanec] umělý jmenovati sluší ještě [Tanec] divadelní, jenž pěstován jenom od tanečníkův umělecky vzdělaných. Jest ho mnoho druhů, nejznámější jméno jeho: ballet. Dějiny tance v Čechách viz: Zíbrt, Jak se kdy v Čechách tancovalo. -cp- [Tanec] mrtvých viz Umrlčí tanec. [Tanec] sv. Víta viz Posunčina.
Tanec je pohybová společenská aktivita, provozovaná převážně za doprovodu hudby. Tanec může navodit lepší náladu, a také je vyjádřením pocitů tanečníka, takže může být považován za druh umění. Umělecký tanec bývá označován slovem balet nebo také scénický tanec apod.
Vznik tance je kladen do období rodové společnosti, kde umocňoval rituální obřady. Tuto funkci zastával až do starověku, kdy k této funkci přibyla ještě funkce umělecká. V této době neexistoval tanec v páru, ale pouze individuální tanec – umění, nebo tanec skupinový – rituální.
Ve 20. století vznikla řada soutěží, které se dělí podle druhu tance. Se systémem soutěží vznikl i systém hodnocení pro různé tance, toto hodnocení je založeno na kombinaci subjektivních dojmů (radost z tance, výraz v obličeji, přirozenost, atd.) a na objektivních skutečnostech jako je obtížnost taneční sestavy a její provedení (zvláště u akrobatických tanců se hodnotí poměr mezi záměrem a provedením).
jest umění rytmických pohybů těla, zvláště nohou (krokem a skokem), o průvodě zpěvu, hudby neb obojího. Jest umění nejobecnější (protože se děje prostředky nejprostšími) a nejstarší, u všech národů, vzdělaných i nevzdělaných, od jakživa oblíbené a s větší, menší dokonalostí pěstované. »Jako jest řeč vrozena člověku podle ducha, tak i rhythmický pohyb jest mu vrozen podle těla.« (Al. Hlavinka, O původu nár. písně, 52.) Účely, za kterými [Tanec] pěstován, jsou hlavně trojí. První, nejvážnější, nejstarší, že [Tanec] býval podstatnou částí obřadů náboženských. Takového tance směly u Římanův účastniti se i osoby vznešené, u Židů pak sám král David tančil před archou úmluvy, kdežto zas u Egypťanův osoby stavu vyššího tance se neúčastnily a v Indii veřejné tanečnice (bajadérky) při náboženských i jiných slavnostech jsou posud nezbytny. Pochodových způsobů tanečních, zvláště při processích, hleděla si i církev katolická.-Druhý úkol tance byl a posud jest diététický, zdravotní. Jako pohyb vůbec, tak i pohyb taneční jistě napomáhá zdraví, děje-li se s mírou. To poznali již staří Řekové, kteří v tanci viděli nejen částku výkonu náboženského, nýbrž i důležitou částku výchovy mládeže, spojujíce jej se zpěvem a poesii. A kdo vynikl uměním tanečním, tomu dostávalo se poct takových, jako těm, kdo vynikli kterýmkoliv uměním jiným.-Třetí posléz účel tance, nejobecnější a nejoblíbenější, jest společenský, pro zábavu, jenž však bohužel často se stane vášní a ruší blahodárné účinky prv uvedené. Ten sluší rozeznávati dvojí: národní (prostonárodní, lidový) a umělý, jenž po většině není než na větší uměleckou dokonalost vypěstovaný národní. S tímto potkáváme se u všech národův a ráz jeho vyplývá z jejich povahy. Jaká povaha lidu, takový [Tanec] U Slovanů že bylo hodně zpěvu, bylo i hodně tanců přerozmanitých, rozkošných, ježto [Tanec] a zpěv u nich byly nerozlučny; a jako zpěv slovanský vyniká nad jiné, tak i tance. Z nich tiskem zachována jen skrovničká čásť; ostatní novověkou vzdělaností naprosto zapadají. Z lidových tanců českých do tanečních síní dostaly se pouze sousedská, strašák a polka (beseda a nár. čtverylka mají upraveny jen motivy některých tanců lidových), a polka opanovala všecku Evropu. Poláci uchovali si mazurku, krakowiak a polonézu, Srbové kolo, Rusové golubec, kozaka. Mimo tyto slovanské tance známy jsou za národní tance csardás u Maďarů (původně také slovanský), menuet a cancan u Francouzů, tarantella a saltarello u Vlachův, bolero a fandango u Španělů. Německý valčík jako česká polka náleží nyní s polskou mazurkou, franc. čtverylkou a kvapíkem k nejrozšířenějším u nás plesovým tancům umělým, které vesměs vyvinuly se z prostých tanců lidových.Jakožto zvláštní [Tanec] umělý jmenovati sluší ještě [Tanec] divadelní, jenž pěstován jenom od tanečníkův umělecky vzdělaných. Jest ho mnoho druhů, nejznámější jméno jeho: ballet. Dějiny tance v Čechách viz: Zíbrt, Jak se kdy v Čechách tancovalo. -cp- [Tanec] mrtvých viz Umrlčí tanec. [Tanec] sv. Víta viz Posunčina.
Tanec je pohybová společenská aktivita, provozovaná převážně za doprovodu hudby. Tanec může navodit lepší náladu, a také je vyjádřením pocitů tanečníka, takže může být považován za druh umění. Umělecký tanec bývá označován slovem balet nebo také scénický tanec apod.
Vznik tance je kladen do období rodové společnosti, kde umocňoval rituální obřady. Tuto funkci zastával až do starověku, kdy k této funkci přibyla ještě funkce umělecká. V této době neexistoval tanec v páru, ale pouze individuální tanec – umění, nebo tanec skupinový – rituální.
Ve 20. století vznikla řada soutěží, které se dělí podle druhu tance. Se systémem soutěží vznikl i systém hodnocení pro různé tance, toto hodnocení je založeno na kombinaci subjektivních dojmů (radost z tance, výraz v obličeji, přirozenost, atd.) a na objektivních skutečnostech jako je obtížnost taneční sestavy a její provedení (zvláště u akrobatických tanců se hodnotí poměr mezi záměrem a provedením).
fotbal
FOTBAL
kopaná - kolektivní míčová sportovní hra, při níž se míč dopravuje do soupeřovy branky kopáním. Vznikl ze starých míčových her bez přesných pravidel. Začátkem 19. století se začal organizovaně hrát ve Velké Británii, v 80. letech 19. století nabyl dnešní podoby a rozšířil se z Velké Británie zejména do Evropy a Jižní Ameriky. V roce 1904 byla založena v Paříži Mezinárodní federace fotbalu - FIFA. V roce 1900 se fotbal poprvé objevil na olympijských hrách. První mistrovství světa se konalo 1930 v Uruguayi. Do Čech pronikl fotbal v 80. letech, na Slovensko v 90. letech 19. století. V té době vznikla v Praze řada sportovních klubů pěstujících fotbal (1893 fotbalový oddíl SK Slavia, 1894 AC Sparta). 1901 ustaven Český svaz fotbalový. Celostátní organizace fotbalu byla dobudována 1922 založením Československé asociace fotbalové. Fotbalové hřiště má obdélníkový půdorys o délce 90-120 m a šířce 45-90 m (při mezinárodních zápasech maximálně 110-75 m a min. 100-64 m). Hra je rozdělena do dvou poločasů po 45 minutách. Mužstvo má 11 hráčů. Fotbal je nejrozšířenějším sportem na světě, o jeho velké popularitě svědčí i řada mezinárodních soutěží (kromě mistrovství světa, Evropy a Jížní Ameriky zejména Liga mistrů a pohár UEFA). Našim největším úspěchem bylo druhé místo na mistrovstvích světa 1934 v Itálii, 1962 v Chile, vítězství na mistrovství Evropy 1976, vítězství na olympijských hrách 1980 a druhé místo na mistrovství Evropy 1996.
kopaná - kolektivní míčová sportovní hra, při níž se míč dopravuje do soupeřovy branky kopáním. Vznikl ze starých míčových her bez přesných pravidel. Začátkem 19. století se začal organizovaně hrát ve Velké Británii, v 80. letech 19. století nabyl dnešní podoby a rozšířil se z Velké Británie zejména do Evropy a Jižní Ameriky. V roce 1904 byla založena v Paříži Mezinárodní federace fotbalu - FIFA. V roce 1900 se fotbal poprvé objevil na olympijských hrách. První mistrovství světa se konalo 1930 v Uruguayi. Do Čech pronikl fotbal v 80. letech, na Slovensko v 90. letech 19. století. V té době vznikla v Praze řada sportovních klubů pěstujících fotbal (1893 fotbalový oddíl SK Slavia, 1894 AC Sparta). 1901 ustaven Český svaz fotbalový. Celostátní organizace fotbalu byla dobudována 1922 založením Československé asociace fotbalové. Fotbalové hřiště má obdélníkový půdorys o délce 90-120 m a šířce 45-90 m (při mezinárodních zápasech maximálně 110-75 m a min. 100-64 m). Hra je rozdělena do dvou poločasů po 45 minutách. Mužstvo má 11 hráčů. Fotbal je nejrozšířenějším sportem na světě, o jeho velké popularitě svědčí i řada mezinárodních soutěží (kromě mistrovství světa, Evropy a Jížní Ameriky zejména Liga mistrů a pohár UEFA). Našim největším úspěchem bylo druhé místo na mistrovstvích světa 1934 v Itálii, 1962 v Chile, vítězství na mistrovství Evropy 1976, vítězství na olympijských hrách 1980 a druhé místo na mistrovství Evropy 1996.
máj-Karel Hynek Mácha
MÁJ
Lyricko-epická báseň, nejčastěji u nás vydávaná, ilustrovaná, recitovaná i zhudebňovaná. Skladba má čtyři dějství, dvě intermezza a předzpěv, kterým autor vyšel vstříc požadavku národního poslání poezie. Velikost díla tkví však jinde. Motto Máje - Dalekáť cesta má! marné volání! - je výkřikem touhy lidského srdce po volnosti uprostřed nesvobody, výrazem pochyb o možnosti naplnit ideální představu života a lásky. Spletitý děj je nastíněn jen ve zkratce a v náznacích, jak tomu bývá u romantických byronských básnických povídek.
I. zpěv působí na cit kontrastem. Okouzluje nás podmanivě melodické a barvité líčení májové přírody, která jako by celá ožívala láskou. I Jarmila čeká na svého Viléma. Marně. Zdrtí ji zpráva, že její milý, "strašný lesů pán", bude nazítří zbaven života. Zabil Jarmilina svůdce, netuše, že smrtí trestá vlastního otce. Z hořkou ironií vrací básník v závěru vstupní milostný motiv: "Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!"
II. zpěv přináší Vilémovi úvahy v noci před popravou. Působivý je vstupní symbol hvězdy, řítící se vesmírem odnikud nikam. Vězeň vzrušeně vzpomíná na dětství, kdy ho otec vyhnal z domova na cestu zločinu. Svedl i Vilémovu milenku. Jeho syn - vykonavatel spravedlivé msty - má být sťat! Ty myšlenky provází pocit křivdy a vzdoru. A co je za prahem smrti? Vilém nevěří ve věčné bytí. Čeká jen "prázdno pouhé", "to smrtelný je mysli sen, toť, co se nic nazývá".
I. intermezzo: Příroda a sbor duchů čekají nešťastníkův návrat do lůna matky země.
III. zpěv otvírá barvité líčení jezerní májové krajiny, - připomene i velký básníkův talent výtvarný. A opět kontrast: rozkvetlá krása a rušné živo kolem - a smutný vězeň, který "to vše nyní opustiti měl". Vrcholný okamžik jeho loučení "se zemí krásnou, zemí milovanou" je tak jímavý, že verše zlidověly.
II. intermezzo: Nářek Vilémových "druhů noční chvíle", kteří ztratily svého vůdce.
IV. zpěv: Do děje vstupuje sám básník. Navštíví místo dávné lidské tragédie a nad mstitelovou lebkou se svěřuje, že příjem Vilémův a Jarmilin je jen jinotajným vyjádřením životního pocitu Máchova: "... hrdliččin zve ku lásce hlas: ,Hynku!´ - ,Viléme!!´ - ,Jarmilo!!!´"
Mácha je v Máji objevitelem moderní básnické řeči jedinečnou fonetikou i mistrovstvím básnických obrazů, na které navázala až básnická moderna konce století.
Lyricko-epická báseň, nejčastěji u nás vydávaná, ilustrovaná, recitovaná i zhudebňovaná. Skladba má čtyři dějství, dvě intermezza a předzpěv, kterým autor vyšel vstříc požadavku národního poslání poezie. Velikost díla tkví však jinde. Motto Máje - Dalekáť cesta má! marné volání! - je výkřikem touhy lidského srdce po volnosti uprostřed nesvobody, výrazem pochyb o možnosti naplnit ideální představu života a lásky. Spletitý děj je nastíněn jen ve zkratce a v náznacích, jak tomu bývá u romantických byronských básnických povídek.
I. zpěv působí na cit kontrastem. Okouzluje nás podmanivě melodické a barvité líčení májové přírody, která jako by celá ožívala láskou. I Jarmila čeká na svého Viléma. Marně. Zdrtí ji zpráva, že její milý, "strašný lesů pán", bude nazítří zbaven života. Zabil Jarmilina svůdce, netuše, že smrtí trestá vlastního otce. Z hořkou ironií vrací básník v závěru vstupní milostný motiv: "Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!"
II. zpěv přináší Vilémovi úvahy v noci před popravou. Působivý je vstupní symbol hvězdy, řítící se vesmírem odnikud nikam. Vězeň vzrušeně vzpomíná na dětství, kdy ho otec vyhnal z domova na cestu zločinu. Svedl i Vilémovu milenku. Jeho syn - vykonavatel spravedlivé msty - má být sťat! Ty myšlenky provází pocit křivdy a vzdoru. A co je za prahem smrti? Vilém nevěří ve věčné bytí. Čeká jen "prázdno pouhé", "to smrtelný je mysli sen, toť, co se nic nazývá".
I. intermezzo: Příroda a sbor duchů čekají nešťastníkův návrat do lůna matky země.
III. zpěv otvírá barvité líčení jezerní májové krajiny, - připomene i velký básníkův talent výtvarný. A opět kontrast: rozkvetlá krása a rušné živo kolem - a smutný vězeň, který "to vše nyní opustiti měl". Vrcholný okamžik jeho loučení "se zemí krásnou, zemí milovanou" je tak jímavý, že verše zlidověly.
II. intermezzo: Nářek Vilémových "druhů noční chvíle", kteří ztratily svého vůdce.
IV. zpěv: Do děje vstupuje sám básník. Navštíví místo dávné lidské tragédie a nad mstitelovou lebkou se svěřuje, že příjem Vilémův a Jarmilin je jen jinotajným vyjádřením životního pocitu Máchova: "... hrdliččin zve ku lásce hlas: ,Hynku!´ - ,Viléme!!´ - ,Jarmilo!!!´"
Mácha je v Máji objevitelem moderní básnické řeči jedinečnou fonetikou i mistrovstvím básnických obrazů, na které navázala až básnická moderna konce století.
hokej
Lední hokej
Lední hokej - kolektivní sportovní hra na ledě, při níž se hráči na bruslích snaží vstřelit hokejovou holí kotouč do soupeřovy branky. Vznikl v Kanadě pravděpodobně již ve 30. letech 19. století. První pravidla ze sklonku 80.1et (1879) vycházela z prvků pozemního hokeje (bandy hockey), ragby a lacrossu. Začátkem 20. století pronikla tato hra zásluhou kanadských studentů do Evropy, kde se před tím hrál bandy hockey na ledě. Mezinárodní ústředí ledního hokeje (LIHG) vzniklo 1908 a ve stejném roce byl ustaven Český hokejový svaz. Před první světovou válkou bylo v českých zemích registrováno celkem 12 klubů, před druhou světovou válkou již 300. K 31.12.1984 bylo v České republice 892 oddílů s více jak 66000 členy. První zimní stadión byl otevřen v Praze 1931, k 31.12.1984 bylo v České republice 102 otevřených zimních stadiónů a 79 krytých hal. Lední hokej hrají proti sobě dvě družstva, každé s jedním brankářem a s pěti hráči v poli. Maximální počet náhradníků včetně jednoho brankáře je 14. Střídat hráče je možné při přerušení hry i v jejím průběhu. Utkání se hraje 3 x 20 minut čistého času s dvěma patnáctiminutovými přestávkami. Zápas řídí jeden nebo dva hlavní a dva čároví rozhodčí, pomáhají jim dva brankoví rozhodčí, časoměřič, trestoměřič, zapisovatel a videorozhodčí. Po každém přerušení hry se pokračuje vhazováním kotouče mezi hole dvou soupeřů, většinou na některém z devíti bodů pro vhazování. Při hře jsou hráči omezováni ve svém pohybu pravidlem zakazujícím postavení mimo hru (do útočného pásma musí vniknout nejprve kotouč a pak útočící hráč). Není také dovoleno až na určité výjimky přihrát či vystřelit kotouč z obranné poloviny do útočného pásma mimo branku za brankovou čáru (zakázané uvolnění). V ledním hokeji je dovoleno zastavit soupeře majícího kotouč pod kontrolou (v držení) vlastním tělem, avšak bez použití kolen, loktů nebo hole. Fauly a další přestupky proti pravidlům se trestají dvou, pěti a desetiminutovými tresty, popřípadě vyloučením hráče až do konce utkání (například za úmyslné zranění soupeře). Ve většině případů, je-li hráč trestán, hraje jeho družstvo v oslabení. Zvláštním druhem trestu je trestné střílení. - Reprezentanti Československa získali titul mistrů světa 1947, 1949, 1972, 1976, 1977, 1985, titul mistrů Evropy patnáckrát. Reprezentační kolektiv České republiky v ledním hokeji je nositelem Řádu republiky (1976). Reprezentanti České republiky získali titul mistrů světa v roce 1996 a 2000, v roce 1998 zvítězili na zimních olympijských hrách v Naganu.
Co je to Hokej?
Lední hokej (někdy prostě jen hokej), je týmový sport hraný na ledě. Je to jeden z nejrychlejších sportů na světě. Hráči na bruslích dosahují vysokých rychlostí a vystřelený puk někdy přesáhne i rychlost 160 km/h.Hokej vznikl koncem 19. století v Kanadě, ale brzy se rozšířil i do Evropy (hlavně severní a střední) a později částečně i do Asie.Hokej je jedním z nejpopulárnějších sportů u nás.
Lední hokej - kolektivní sportovní hra na ledě, při níž se hráči na bruslích snaží vstřelit hokejovou holí kotouč do soupeřovy branky. Vznikl v Kanadě pravděpodobně již ve 30. letech 19. století. První pravidla ze sklonku 80.1et (1879) vycházela z prvků pozemního hokeje (bandy hockey), ragby a lacrossu. Začátkem 20. století pronikla tato hra zásluhou kanadských studentů do Evropy, kde se před tím hrál bandy hockey na ledě. Mezinárodní ústředí ledního hokeje (LIHG) vzniklo 1908 a ve stejném roce byl ustaven Český hokejový svaz. Před první světovou válkou bylo v českých zemích registrováno celkem 12 klubů, před druhou světovou válkou již 300. K 31.12.1984 bylo v České republice 892 oddílů s více jak 66000 členy. První zimní stadión byl otevřen v Praze 1931, k 31.12.1984 bylo v České republice 102 otevřených zimních stadiónů a 79 krytých hal. Lední hokej hrají proti sobě dvě družstva, každé s jedním brankářem a s pěti hráči v poli. Maximální počet náhradníků včetně jednoho brankáře je 14. Střídat hráče je možné při přerušení hry i v jejím průběhu. Utkání se hraje 3 x 20 minut čistého času s dvěma patnáctiminutovými přestávkami. Zápas řídí jeden nebo dva hlavní a dva čároví rozhodčí, pomáhají jim dva brankoví rozhodčí, časoměřič, trestoměřič, zapisovatel a videorozhodčí. Po každém přerušení hry se pokračuje vhazováním kotouče mezi hole dvou soupeřů, většinou na některém z devíti bodů pro vhazování. Při hře jsou hráči omezováni ve svém pohybu pravidlem zakazujícím postavení mimo hru (do útočného pásma musí vniknout nejprve kotouč a pak útočící hráč). Není také dovoleno až na určité výjimky přihrát či vystřelit kotouč z obranné poloviny do útočného pásma mimo branku za brankovou čáru (zakázané uvolnění). V ledním hokeji je dovoleno zastavit soupeře majícího kotouč pod kontrolou (v držení) vlastním tělem, avšak bez použití kolen, loktů nebo hole. Fauly a další přestupky proti pravidlům se trestají dvou, pěti a desetiminutovými tresty, popřípadě vyloučením hráče až do konce utkání (například za úmyslné zranění soupeře). Ve většině případů, je-li hráč trestán, hraje jeho družstvo v oslabení. Zvláštním druhem trestu je trestné střílení. - Reprezentanti Československa získali titul mistrů světa 1947, 1949, 1972, 1976, 1977, 1985, titul mistrů Evropy patnáckrát. Reprezentační kolektiv České republiky v ledním hokeji je nositelem Řádu republiky (1976). Reprezentanti České republiky získali titul mistrů světa v roce 1996 a 2000, v roce 1998 zvítězili na zimních olympijských hrách v Naganu.
Co je to Hokej?
Lední hokej (někdy prostě jen hokej), je týmový sport hraný na ledě. Je to jeden z nejrychlejších sportů na světě. Hráči na bruslích dosahují vysokých rychlostí a vystřelený puk někdy přesáhne i rychlost 160 km/h.Hokej vznikl koncem 19. století v Kanadě, ale brzy se rozšířil i do Evropy (hlavně severní a střední) a později částečně i do Asie.Hokej je jedním z nejpopulárnějších sportů u nás.
zánět mozkových blan
ZÁNĚT MOZKOVÝCH BLAN
Meningitida je infekční onemocnění, při kterém dochází k zánětu mozkových blan (meningů). Mozek a mícha postižené meningitidou otékají a snižuje se přívod kyslíku a živin do nervové tkáně.
Jestliže není včas započata léčba dochází k poškození mozku. Meningitida může mít mírnou i velmi závažnou formu v závislosti na původci choroby. Obvykle je způsobena viry nebo bakteriemi (meningokoky, pneumokoky, …). Ve vzácných případech může být způsobena houbami, parazity, tuberkulózou nebo původci syfilidy či Lymeské boreliozy. Infekce se může také vyvinout jako komplikace jiného onemocnění nebo po poranění hlavy. Ve velmi vzácných případech je způsobena léky či po vakcinaci proti spalničkám a zarděnkám. Jaké má meningitida příznaky?Způsobuje horečku a silné, dlouhotrvající bolesti hlavy. Objevuje se ztuhlost šíje na krku a bolesti (nastupují hlavně pokud se snažíte dotknout bradou hrudníku). Další příznaky:
Zvracení, zmatenost a poruchy vědomí, záchvaty, otupělost, bolesti svalů a slabost, mravenčení v prstech, oční citlivost a bolest očí při pohledu do jasného světla, vyrážka na kůži (modřiny po těle a drobná krvácení do kůže), pomatená mluva.
U malých dětí se meningitida může projevovat horečkou, neklidem, nechutenstvím, zvracením a pláčem. Dále se může objevit kašel a problémy s dechem. Starší lidé mohou mít jen slabé bolesti hlavy a horečku.
Koho se tato nemoc týká?Tato nemoc se objevuje nejčastěji u dětí a mladých lidí ve věku mezi 15 a 24 lety, dále u starých lidí a lidí, kteří jsou ve špatném zdravotním stavu nebo mají oslabený imunitní systém.
Prevence a léčbaOkamžitě vyhledejte lékařskou pomoc, jestli se u vašeho dítěte objevují výše zmíněné příznaky. Virová meningitida je mírnější a ustupuje do dvou týdnů. Léčba spočívá v klidu na lůžku, snižování horečky a bolesti hlavy pomocí léků, které otok mozku a bolest. Meningitida způsobená meningokokem je velice závažné onemocnění, často smrtelné nebo s trvalým postižením mozku či míchy, je léčena silnými antibiotiky v nemocnici, je nutno snižovat otok mozku.
Proti některým typům meningitid existují vakcíny, očkování je vhodné hlavně pro mladé lidi, kteří jsou v největším riziku.
Meningitida je infekční onemocnění, při kterém dochází k zánětu mozkových blan (meningů). Mozek a mícha postižené meningitidou otékají a snižuje se přívod kyslíku a živin do nervové tkáně.
Jestliže není včas započata léčba dochází k poškození mozku. Meningitida může mít mírnou i velmi závažnou formu v závislosti na původci choroby. Obvykle je způsobena viry nebo bakteriemi (meningokoky, pneumokoky, …). Ve vzácných případech může být způsobena houbami, parazity, tuberkulózou nebo původci syfilidy či Lymeské boreliozy. Infekce se může také vyvinout jako komplikace jiného onemocnění nebo po poranění hlavy. Ve velmi vzácných případech je způsobena léky či po vakcinaci proti spalničkám a zarděnkám. Jaké má meningitida příznaky?Způsobuje horečku a silné, dlouhotrvající bolesti hlavy. Objevuje se ztuhlost šíje na krku a bolesti (nastupují hlavně pokud se snažíte dotknout bradou hrudníku). Další příznaky:
Zvracení, zmatenost a poruchy vědomí, záchvaty, otupělost, bolesti svalů a slabost, mravenčení v prstech, oční citlivost a bolest očí při pohledu do jasného světla, vyrážka na kůži (modřiny po těle a drobná krvácení do kůže), pomatená mluva.
U malých dětí se meningitida může projevovat horečkou, neklidem, nechutenstvím, zvracením a pláčem. Dále se může objevit kašel a problémy s dechem. Starší lidé mohou mít jen slabé bolesti hlavy a horečku.
Koho se tato nemoc týká?Tato nemoc se objevuje nejčastěji u dětí a mladých lidí ve věku mezi 15 a 24 lety, dále u starých lidí a lidí, kteří jsou ve špatném zdravotním stavu nebo mají oslabený imunitní systém.
Prevence a léčbaOkamžitě vyhledejte lékařskou pomoc, jestli se u vašeho dítěte objevují výše zmíněné příznaky. Virová meningitida je mírnější a ustupuje do dvou týdnů. Léčba spočívá v klidu na lůžku, snižování horečky a bolesti hlavy pomocí léků, které otok mozku a bolest. Meningitida způsobená meningokokem je velice závažné onemocnění, často smrtelné nebo s trvalým postižením mozku či míchy, je léčena silnými antibiotiky v nemocnici, je nutno snižovat otok mozku.
Proti některým typům meningitid existují vakcíny, očkování je vhodné hlavně pro mladé lidi, kteří jsou v největším riziku.
úterý 28. října 2008
vojenská přehlídka
V rámci oslav 90.výročí vzniku samostatného Československa proběhla v úterý odpoledne v Praze největší vojenská přehlídka od roku 1985. Akce v Evropské ulici se zúčastnilo přes dva tisíce lidí, armáda předvedla téměř 200 bojových vozidel. Přehlídku po krátkém projevu zahájil prezident a vrchní velitel ozbrojených sil Václav Klaus.
PRAHA
Klaus v projevu připoměl, že v minulosti se přehlídky organizovaly jako projev síly, kdežto nyní jsou spíše prezentací akceschopné armády, která brání a prezentuje ČR například na mírových misích v zahraničí.
Trasa přehlídky byla dlouhá tři kilometry, zúčastnilo se jí více než 2100 lidí a 196 kusů bojové techniky. Podle armády stála zhruba 15 milionů korun.
Kromě armády se přehlídky zúčastnily i jednotky integrovaného záchranného systému a městské policie, i jejich roli prezident v úvodním slovu vyzvedl. Například hasiči byli na podobné přehlídce vůbec poprvé v historii.
Po průchodu jednotek příšla na řadu prezentace bojové techniky, od Ruzyně směrem do centra Prahy duněly i těžké tanky. Nad hlavami přítomných prolétly letouny JAS-39 Gripen, kvůli špatnému počasí ale byly pouze slyšet.
Třináct letadel a sedm vrtulníků
Diváci viděli v Praze pochodovat například 4. brigádu rychlého nasazení, jednotku Hradní stráže či 31. brigádu chemické, biologické a radiační ochrany.
Vznášedlo a pyrotechnici
V konvoji vozidel se představila i pražská městská policie a Policie České republiky. Strážníci mimo jiné představili vznášedlo pro zásahy u mimořádných událostí, nechyběli ani policisté na kolech. Policie nabídla moderní čluny i zásahová vozidla, chyběli pyrotechnici.
Záchranáře zastoupili zdravotníci z pražské záchranné služby. Diváci uviděli nejnovější vozy a chybět mohl ani speciální kamión pro zásahy u hromadných neštěstí.
Přehlídky k české historii patří
Od 50. let byly přehlídky většinou každých pět let při příležitosti konce druhé světové války. Poslední vojenská přehlídka se uskutečnila na Letné v květnu 1985 při příležitosti 40. výročí konce druhé světové války.
PRAHA
Klaus v projevu připoměl, že v minulosti se přehlídky organizovaly jako projev síly, kdežto nyní jsou spíše prezentací akceschopné armády, která brání a prezentuje ČR například na mírových misích v zahraničí.
Trasa přehlídky byla dlouhá tři kilometry, zúčastnilo se jí více než 2100 lidí a 196 kusů bojové techniky. Podle armády stála zhruba 15 milionů korun.
Kromě armády se přehlídky zúčastnily i jednotky integrovaného záchranného systému a městské policie, i jejich roli prezident v úvodním slovu vyzvedl. Například hasiči byli na podobné přehlídce vůbec poprvé v historii.
Po průchodu jednotek příšla na řadu prezentace bojové techniky, od Ruzyně směrem do centra Prahy duněly i těžké tanky. Nad hlavami přítomných prolétly letouny JAS-39 Gripen, kvůli špatnému počasí ale byly pouze slyšet.
Třináct letadel a sedm vrtulníků
Diváci viděli v Praze pochodovat například 4. brigádu rychlého nasazení, jednotku Hradní stráže či 31. brigádu chemické, biologické a radiační ochrany.
Vznášedlo a pyrotechnici
V konvoji vozidel se představila i pražská městská policie a Policie České republiky. Strážníci mimo jiné představili vznášedlo pro zásahy u mimořádných událostí, nechyběli ani policisté na kolech. Policie nabídla moderní čluny i zásahová vozidla, chyběli pyrotechnici.
Záchranáře zastoupili zdravotníci z pražské záchranné služby. Diváci uviděli nejnovější vozy a chybět mohl ani speciální kamión pro zásahy u hromadných neštěstí.
Přehlídky k české historii patří
Od 50. let byly přehlídky většinou každých pět let při příležitosti konce druhé světové války. Poslední vojenská přehlídka se uskutečnila na Letné v květnu 1985 při příležitosti 40. výročí konce druhé světové války.
pondělí 27. října 2008
LEV-král zvířat
LEV
Lev pustinný je savec čeledi kočkovitých (Felidae) a jedním ze čtyř druhů velkých koček rodu Panthera. Lev je po tygrovi druhou největší kočkovitou šelmou. Hlavním a určujícím rysem lvích samců je jejich hříva. Samci váží od 150-250 kg a samice 120-150 kg. V divočině se lvi dožívají 10-14 let, kdežto v zajetí se mohou dožít i věku 20 let. Dřive se lvi nacházeli v celé Africe, Asii a dokonce i Evropě, dnes se vyskytují pouze v Africe a na pár místech v Indii. Jsou to společenská zvířata a loví ve smečkách. U lvů se znatelně projevuje pohlavní dimorfismus.
V relativně nedávné době sahalo přirozené prostředí lvů od severu Euroasie - Portugalsko až Indie, až po Afriku (kromě Sahary). Poslední evropští lvi zemřeli již v dávných časech. Na Kavkazu, posledním útočišti euroasijských lvů přežila populace lva indického až do 10. století. Mezi pozdním 19. a raným 20. stoletím také vymřeli lvi ze severní Afriky a Blízkého východu. V dnešní době žije nejvíce lvů ve východní a severní Africe, avšak jejich stavy se rychle snižují. Dnes je africká lví populace odhadována na 16 000-30 000 kusů žijících v divočině. V 90. letech minulého století byl stav populace odhadován na 100 000 jedinců. Stále se zvyšující kontakt s lidmi je pokládán za hlavní důvod, který vede ke snížení jejich stavů. Zbylé populace od sebe bývají geograficky izolovány. což může vézt k tzv. inbreedingu - potlačení dalšího rozvíjení genofondu.
Lev asijský (Pahtera leo persica), jehož historické území sahalo od Turecka až po Indii a od Kavkazu po Jemen, byl vyhuben na celém území Palestiny a Blízkého východu. Dnes žijí lvi na území národního parku Gir Forest, severozápadně od Indie. Kolem tří set kusů také našlo útočiště o rozloze 1412 km² v lesnatém státě Gujarat. Jejich stavy zůstávají stabilní. V období pozdního pleistocénu byli lvi k nalezení také v Americe a severní Euroasii. Nejzajímavějšími poddruhy byly lev kapský a lev americký (neplést s pumou americkou, také známou jako americký lev). Tyto poddruhy byly nedávno považovány za dva odlišné poddruhy, genetické studie to prokázaly.
Nejčastěji loví lvice
Lvice loví ve smečkách, obvykle v noci nebo za úsvitu. Jejich kořistí se stávají hlavně vetší savci jako jsou antilopy, pakoně, buvoli a zebry, ale také menší zvířata jako zající a ptáci. Nepohrdnou ani zdechlinami, které usmrtila jiná zvířata jako hyeny a jiné psovité šelmy. V některých lokalitách se lvi začali soustředit na pro ně jinak nezvyklou kořist, sloní mláďata, která loví v území řeky Savuti a také v Linyanti, kde se naučili lovit hrochy. (Savuti a Linyanti jsou řeky národního parku Chobe v Botswaně.) Jsou známy případy, kdy extrémní hlad dovedl lva až k usmrcení mladých slonů, časem začali napadat i dospělejší slony a příležitostně také dospělé jedince.
Lvíčata se učí lovit už ve třech měsících, ale většinou se nestanou úspěšnými lovci před dosažením alespoň druhého roku života. Lvi dokáží vyvinout rychlost až 90 km/h, ale postrádají vytrvalost jiných kočkovitých šelem. Proto se nejdříve musí za svou kořistí plížit alespoň do vzdálenosti 30 metrů. Obvykle někteří lvi spolupracují a snaží se obklíčit stádo z několika míst. Jejich útok je rychlý a smrtící, lvice se snaží dohnat kořist rychlým sprintem a závěrečným výpadem doprovázeným dlouhým skokem a vytaženými drápy. Kořist většinou usmrtí zardoušením. Protože lvi loví na otevřeném prostranství, kde mohou být lehce kořistí zpozorováni, týmová práce ve smečce zvyšuje úspěšnost lovu. Smečka také pomáhá lvům při ubránění již ulovené kořisti před ostatními predátory, například hyenami (ty mohou zdechlinu ucítit i na vzdálenost několika kilometrů). Samci se ve smečce většinou na lovu nepodílejí, ale pokud se smečka snaží ulovit nějaká větší zvířata jako jsou buvoli, zapojí se také.
Dospělá lvice sežere za den zhruba 5 kg masa, samec spotřebuje až 7 kg.
Lev asijský (Pahtera leo persica), jehož historické území sahalo od Turecka až po Indii a od Kavkazu po Jemen, byl vyhuben na celém území Palestiny a Blízkého východu. Dnes žijí lvi na území národního parku Gir Forest, severozápadně od Indie. Kolem tří set kusů také našlo útočiště o rozloze 1412 km² v lesnatém státě Gujarat. Jejich stavy zůstávají stabilní. V období pozdního pleistocénu byli lvi k nalezení také v Americe a severní Euroasii. Nejzajímavějšími poddruhy byly lev kapský a lev americký (neplést s pumou americkou, také známou jako americký lev). Tyto poddruhy byly nedávno považovány za dva odlišné poddruhy, genetické studie to prokázaly.
Nejčastěji loví lvice
Lvice loví ve smečkách, obvykle v noci nebo za úsvitu. Jejich kořistí se stávají hlavně vetší savci jako jsou antilopy, pakoně, buvoli a zebry, ale také menší zvířata jako zající a ptáci. Nepohrdnou ani zdechlinami, které usmrtila jiná zvířata jako hyeny a jiné psovité šelmy. V některých lokalitách se lvi začali soustředit na pro ně jinak nezvyklou kořist, sloní mláďata, která loví v území řeky Savuti a také v Linyanti, kde se naučili lovit hrochy. (Savuti a Linyanti jsou řeky národního parku Chobe v Botswaně.) Jsou známy případy, kdy extrémní hlad dovedl lva až k usmrcení mladých slonů, časem začali napadat i dospělejší slony a příležitostně také dospělé jedince.
Lvíčata se učí lovit už ve třech měsících, ale většinou se nestanou úspěšnými lovci před dosažením alespoň druhého roku života. Lvi dokáží vyvinout rychlost až 90 km/h, ale postrádají vytrvalost jiných kočkovitých šelem. Proto se nejdříve musí za svou kořistí plížit alespoň do vzdálenosti 30 metrů. Obvykle někteří lvi spolupracují a snaží se obklíčit stádo z několika míst. Jejich útok je rychlý a smrtící, lvice se snaží dohnat kořist rychlým sprintem a závěrečným výpadem doprovázeným dlouhým skokem a vytaženými drápy. Kořist většinou usmrtí zardoušením. Protože lvi loví na otevřeném prostranství, kde mohou být lehce kořistí zpozorováni, týmová práce ve smečce zvyšuje úspěšnost lovu. Smečka také pomáhá lvům při ubránění již ulovené kořisti před ostatními predátory, například hyenami (ty mohou zdechlinu ucítit i na vzdálenost několika kilometrů). Samci se ve smečce většinou na lovu nepodílejí, ale pokud se smečka snaží ulovit nějaká větší zvířata jako jsou buvoli, zapojí se také.
Dospělá lvice sežere za den zhruba 5 kg masa, samec spotřebuje až 7 kg.
Lvi jsou masožraví a projevují dva typy společenského uspořádání. Někteří jsou součástí smečky, která se skládá z příbuzných samic, jejich mláďat a skupiny jednoho až čtyř samců (tzv. koalice), kteří se páří s dospělými samicemi. Další skupinou jsou nomádi, což jsou samotáři, někdy i jedinci žijící v páru.
Protože jsou samice lehčí a menši, jsou více hbité a daleko rychlejší než samci, proto se na lovu podílejí největší měrou. Samec naopak využívá svou sílu a velikost pro ochranu teritoria a střežení ulovené kořisti (díky tomu mají samci nárok na ulovenou potravu). Odpočivající lvi si mezi sebou vzájemně projevují náklonnost, hladí se, čistí si srst a drbou se. Když ale dojde na jídlo, je tu každý sám za sebe s jediným cílem - urvat co největší kus. Handrkování a boje jsou při pojídání kořisti na denním pořádku. Většinou nejdříve žerou samci a poté samice se lvíčaty.
Samci i samice se poté snaží ochránit svou ulovenou kořist před jinými predátory a mrchožrouty. Někteří individuálněji založení lvi se dokonce snaží vést hlavní úlohu v ochraně kořisti, když se ostatní členové smečky s požíráním loudají. Tito "loudalové" nebývají ostatními členy trestáni, možnou hypotézou může být fakt. ze poskytují smečce jiné "služby", takže jim ostatní lvi odpustí. Další alternativou může být to že lvi odměňují členy, kteří brání potravu…
Obyčejně lví samci netolerují samce z jiných teritorií a samice nesnesou přítomnost jiné, cizí samice.
Většinu času svého života tráví odpočíváním, a to až 20 hodin denně.
Protože jsou samice lehčí a menši, jsou více hbité a daleko rychlejší než samci, proto se na lovu podílejí největší měrou. Samec naopak využívá svou sílu a velikost pro ochranu teritoria a střežení ulovené kořisti (díky tomu mají samci nárok na ulovenou potravu). Odpočivající lvi si mezi sebou vzájemně projevují náklonnost, hladí se, čistí si srst a drbou se. Když ale dojde na jídlo, je tu každý sám za sebe s jediným cílem - urvat co největší kus. Handrkování a boje jsou při pojídání kořisti na denním pořádku. Většinou nejdříve žerou samci a poté samice se lvíčaty.
Samci i samice se poté snaží ochránit svou ulovenou kořist před jinými predátory a mrchožrouty. Někteří individuálněji založení lvi se dokonce snaží vést hlavní úlohu v ochraně kořisti, když se ostatní členové smečky s požíráním loudají. Tito "loudalové" nebývají ostatními členy trestáni, možnou hypotézou může být fakt. ze poskytují smečce jiné "služby", takže jim ostatní lvi odpustí. Další alternativou může být to že lvi odměňují členy, kteří brání potravu…
Obyčejně lví samci netolerují samce z jiných teritorií a samice nesnesou přítomnost jiné, cizí samice.
Většinu času svého života tráví odpočíváním, a to až 20 hodin denně.
Lvi se páří v jakémkoliv roční období, samice mívají estrální cykly. V průběhu souboje, který páření doprovází a který múže trvat i několik dní kopuluje pár pravidelně 20x až 40x denně. V tomto období také zřidka pořádají větší lovy. V zajetí se lvi rozmnožují velice dobře.
Březost samice trvá 100-120 dní, poté porodí 1 až 4 mláďata. Samice ve smečce se snaží rozmnožovat ve stejnou dobu, takže se můžou vzájemně starat o krmení a chování mláďat. Lvíčata jsou odstavena po šesti až sedmi měsících. Vzájemné souboje o jídlo jsou v divočině na denním pořádku, proto se až 80% mláďat nedožije ani dvou let.
Když nový samec (nebo koalice) převezme vládu nad smečkou původním samcům, zabije většinou mláďata. Toto chování je vysvětleno tím, že samice se znovu stanou plodnými až tehdy, když jejich mláďata dospějí nebo zemřou.
Samci pohlavně dospívají kolem věku tří let a stávají se schopnými převzít vládu nad jinou smečkou ve věku 4 až 5 let. Stárnou a slábnou zhruba v 8 letech. Tento věk poskytuje jen malou naději pro narození a dospívání vlastního potomstva. Samci se musí začít rozmnožovat hned jak se dostanou do smečky.
Samice se často snaží svá mláďata před lvím samcem uchránit, ovšem jen málokdy úspešně. Samec většinou nejdříve zabije mláďata, která jsou mladší dvou let a jejichž matky jsou příliš slabé na to, aby je ochránily. Samice uspějí většinou tehdy, jsou-li alespoň čtyři proti jednomu lvímu samci.
Pozorovatelé zjistili, že obě pohlaví mohou vykazovat znaky homosexuality. Lví samci spolu vytvářejí pouto, vzájemně se o sebe starají a tisknou se k sobě. Samičí homosexualita byla pozorována pouze v zajetí.
Březost samice trvá 100-120 dní, poté porodí 1 až 4 mláďata. Samice ve smečce se snaží rozmnožovat ve stejnou dobu, takže se můžou vzájemně starat o krmení a chování mláďat. Lvíčata jsou odstavena po šesti až sedmi měsících. Vzájemné souboje o jídlo jsou v divočině na denním pořádku, proto se až 80% mláďat nedožije ani dvou let.
Když nový samec (nebo koalice) převezme vládu nad smečkou původním samcům, zabije většinou mláďata. Toto chování je vysvětleno tím, že samice se znovu stanou plodnými až tehdy, když jejich mláďata dospějí nebo zemřou.
Samci pohlavně dospívají kolem věku tří let a stávají se schopnými převzít vládu nad jinou smečkou ve věku 4 až 5 let. Stárnou a slábnou zhruba v 8 letech. Tento věk poskytuje jen malou naději pro narození a dospívání vlastního potomstva. Samci se musí začít rozmnožovat hned jak se dostanou do smečky.
Samice se často snaží svá mláďata před lvím samcem uchránit, ovšem jen málokdy úspešně. Samec většinou nejdříve zabije mláďata, která jsou mladší dvou let a jejichž matky jsou příliš slabé na to, aby je ochránily. Samice uspějí většinou tehdy, jsou-li alespoň čtyři proti jednomu lvímu samci.
Pozorovatelé zjistili, že obě pohlaví mohou vykazovat znaky homosexuality. Lví samci spolu vytvářejí pouto, vzájemně se o sebe starají a tisknou se k sobě. Samičí homosexualita byla pozorována pouze v zajetí.
Samci, dobře rozpoznatelní podle hřívy, mohou vážit 150-225 kg. Samice dosahují hmotnosti 120-150 kg. Největší africký lev držený v zajetí vážil 366 kg.
Samci dosahují délky 170-250 cm. Samice zhruba 140-175 cm. Ocas měří 70-100 cm a je zakončen střapcem, který v sobě ukrývá zhruba 5 mm dlouhý trn. Lvi jsou jediné šelmy, které tento střapec mají. Jeho funkce je dosud neznámá. V divočině se lvi dožívají až 15 let, v zajetí to může být až o deset let více.
Kožich bývá zbarven různě - Od světle žluté přes načervenalou až po tmavě hnědou. Hříva samců bývá světle žlutá až černá. Břišní partie bývají světlější, střapec na ocasu je vždy černý.
Samci dosahují délky 170-250 cm. Samice zhruba 140-175 cm. Ocas měří 70-100 cm a je zakončen střapcem, který v sobě ukrývá zhruba 5 mm dlouhý trn. Lvi jsou jediné šelmy, které tento střapec mají. Jeho funkce je dosud neznámá. V divočině se lvi dožívají až 15 let, v zajetí to může být až o deset let více.
Kožich bývá zbarven různě - Od světle žluté přes načervenalou až po tmavě hnědou. Hříva samců bývá světle žlutá až černá. Břišní partie bývají světlější, střapec na ocasu je vždy černý.
7.DIVŮ SVĚTA
7.DIVŮ SVĚTA
1.Egyptské pyramidy
2.Visuté zahrady Semiramidiny
3.Feidiův Zeus v Olimpii
4.Artemidin chrám v Efesu
5.Mauzoleum v Halikarnassu
6.Rhódský kolos
7.Maják na ostrově Faru
1.Egyptské pyramidy
2.Visuté zahrady Semiramidiny
3.Feidiův Zeus v Olimpii
4.Artemidin chrám v Efesu
5.Mauzoleum v Halikarnassu
6.Rhódský kolos
7.Maják na ostrově Faru
koloběžky
KOLOBĚŽKY
Koloběžka je dopravní prostředek, který je poháněn odrážením se jednou nohou od země, zatímco druhá noha stojí na plošině nízko nad zemí, která spojuje zadní kolo s řidítky a předním kolem. Koloběžka se ovládá pomocí řidítek podobně jako jízdní kolo. Koloběžky bývají vybavené i brzdami, a to buď nožní, která třením brzdí přímo zadní kolo, nebo klasickými brzdícími třením o ráfek, jaké se opět používají na kolech. V principu je možné koloběžku vybavit i kotoučovými brzdami.
Dítě na minikoloběžce
Koloběžek se vyrábí mnoho typů, kromě jednoduchých dětských můžeme zhruba od roku 2000 narazit na speciální dětské minikoloběžky s malými kolečky. Relativní oblibě se těší i bohatě vybavené koloběžky po dospělé. Specialitou pak jsou koloběžky pro několik osob. Na těchto koloběžkách je možno dosahovat cestovní rychlosti srovnatelné s kolem. Kolem roku 2000 se módou staly tzv. minikoloběžky.
Koloběžky jsou také někdy tahány psy.
Velikosti kol koloběžek se pohybují od zhruba 10 cm na minikoloběžkách až do 28″, tedy velikosti běžné u cestovních jízdních kol.
Na koloběžkách se pořádají závody i na mezinárodní úrovni. Sportovní koloběžkářskou velmocí je Finsko, těsně následované ČR.
Koloběžka je dopravní prostředek, který je poháněn odrážením se jednou nohou od země, zatímco druhá noha stojí na plošině nízko nad zemí, která spojuje zadní kolo s řidítky a předním kolem. Koloběžka se ovládá pomocí řidítek podobně jako jízdní kolo. Koloběžky bývají vybavené i brzdami, a to buď nožní, která třením brzdí přímo zadní kolo, nebo klasickými brzdícími třením o ráfek, jaké se opět používají na kolech. V principu je možné koloběžku vybavit i kotoučovými brzdami.
Dítě na minikoloběžce
Koloběžek se vyrábí mnoho typů, kromě jednoduchých dětských můžeme zhruba od roku 2000 narazit na speciální dětské minikoloběžky s malými kolečky. Relativní oblibě se těší i bohatě vybavené koloběžky po dospělé. Specialitou pak jsou koloběžky pro několik osob. Na těchto koloběžkách je možno dosahovat cestovní rychlosti srovnatelné s kolem. Kolem roku 2000 se módou staly tzv. minikoloběžky.
Koloběžky jsou také někdy tahány psy.
Velikosti kol koloběžek se pohybují od zhruba 10 cm na minikoloběžkách až do 28″, tedy velikosti běžné u cestovních jízdních kol.
Na koloběžkách se pořádají závody i na mezinárodní úrovni. Sportovní koloběžkářskou velmocí je Finsko, těsně následované ČR.
ADRENALIN V TERÉNU?-ČTYŘKOLKY
ČTYŘKOLKY
Závody čtyřkolek se pořádají už od poloviny 80.let20století
Čtyřkolka bez problémů zvládne i hluboký brod.
Honda ATC90-tříkolka s obřími koly byla předchůdkyní čtyřkolek . A první model čtyřkolky-Suzuki QuadRunner LT125.
Sportovní čtyřkolka má proti užitkové
odlehčenou konstruki. Některé firmy vyrábějí
i dětské modely čtyřkolek. Hlavní výhodou čtyřkolek je, že se
dostanou prakticky všude.
Čtyřkolka bez problémů zvládne i hluboký brod.
Honda ATC90-tříkolka s obřími koly byla předchůdkyní čtyřkolek . A první model čtyřkolky-Suzuki QuadRunner LT125.
Sportovní čtyřkolka má proti užitkové
odlehčenou konstruki. Některé firmy vyrábějí
i dětské modely čtyřkolek. Hlavní výhodou čtyřkolek je, že se
dostanou prakticky všude.
plavání
Lokomoční pohyb těla ve vodě, při němž se využívá vztlaku a odporu prostředí. Sportovní plavání se začalo pěstovat v 60. letech 19. století ve Velké Británii. V roce 1896 bylo zařazeno do programu prvních olympijských her, 1908 vznikla Mezinárodní federace plavecká, která sjednotila světové plavectví a vydala mezinárodní závodní pravidla. - U nás spadají počátky organizovaného sportovního plavání do 90. let 19. století. 1919 byl založen Československý amatérský plavecký svaz (od 1920 člen Mezinárodní federace plavecké). Po sjednocení tělovýchovy vytvořeno jednotné vedení plaveckého sportu. - Hlavní plavecké způsoby: plavání na prsou, motýlek (resp. delfín), kraul, plavání naznak. Druhy plavání: plavání základní, jehož úkolem je naučit neplavce zvládnout základní plavecké pohyby, plavání branné, při němž se nacvičují zejména plavecké způsoby, které jsou nejúčelnější pro potřeby vojáka v boji, a závodní plavecký sport, tj. rychlostní závody, dálkové plavby, synchronizované plavání, skoky do vody a vodní pólo. Hlavní mezinárodní plavecké soutěže: olympijské hry, mistrovství světa, mistrovství Evropy.
SPORTOVNÍ PLAVÁNÍ
Sportovní plavání je jeden z druhů vodních sportů, jehož počátky sahají až do prehistorické doby. Avšak závodní plavání začalo v Evropě až kolem roku 1800 a to pouze ve stylu zvaném prsa. Kraul, nebo-li volný způsob, byl představen až v roce 1873 Johnem Arthurem Trudgenem, který ho okopíroval od amerických Indiánů. Nebylo to až v roce 1896, kdy se plavání vyskytlo poprvé na letních olympijských hrách v Aténách. V roce 1900 byl styl prsa zařazen jako olympijský event. Delfín, nebo-li motýl byl představen poprvé jako varianta na prsa, ale v roce 1952 byl tento styl uznán za samostatný. Plavou se i štafety, buď kraulové nebo polohové to znamená, že každý člen družstva plave jiný styl. Plavci v polohové štafetě plavou v pořadí znak, prsa, motýl, kraul.
SPORTOVNÍ PLAVÁNÍ
Sportovní plavání je jeden z druhů vodních sportů, jehož počátky sahají až do prehistorické doby. Avšak závodní plavání začalo v Evropě až kolem roku 1800 a to pouze ve stylu zvaném prsa. Kraul, nebo-li volný způsob, byl představen až v roce 1873 Johnem Arthurem Trudgenem, který ho okopíroval od amerických Indiánů. Nebylo to až v roce 1896, kdy se plavání vyskytlo poprvé na letních olympijských hrách v Aténách. V roce 1900 byl styl prsa zařazen jako olympijský event. Delfín, nebo-li motýl byl představen poprvé jako varianta na prsa, ale v roce 1952 byl tento styl uznán za samostatný. Plavou se i štafety, buď kraulové nebo polohové to znamená, že každý člen družstva plave jiný styl. Plavci v polohové štafetě plavou v pořadí znak, prsa, motýl, kraul.
ping-pong
PING-PONG
Stolní tenis nebo také ping-pong (podle zvuku, který vydávají při hře údery míčku) je nekontaktní míčový sport hraný s pálkou. Na rozdíl od podobných sportů, jako jsou tenis.badminton nebo squash, tvoří hrací plochu rozdělenou síťkou na dvě poloviny u ping-pongu horní deska stolu nad úrovní země, po které se pohybují hráči.
Hraje se buď ve dvou soupeřících hráčích - tato varianta se nazývá dvouhra nebo ve dvou soupeřících dvojicích hráčů - tato varianta se nazývá čtyřhra.
Hraje se buď ve dvou soupeřících hráčích - tato varianta se nazývá dvouhra nebo ve dvou soupeřících dvojicích hráčů - tato varianta se nazývá čtyřhra.
VZNIK
Stolní tenis se vyvinul ze společenské hry, která byla kolem roku 1880 přivezena z Číny do Velké Británie. Postupný přerod na sportovní odvětví umožnilo používání celuloidového míčku, díky kterému se odskok míčku na stole stal pravidelným a předvídatelným - a začalo tedy mít smysl v této hře soutěžit a počítat body.
Na počátku 20. století již byla na britských ostrovech tato hra poměrně populární a rychle se šířila i na evropskou pevninu a do USA. Její hlavní výhodou se ukázaly nízké nároky na prostor a nízká cena vybavení (například oproti tenisu, který v této době byl spíše aristokratickou zábavou). Možnost umístit ping-pongový stůl do kouta hospodského sálu měla například v Čechách a v Rakousku obrovský význam.
Na počátku 20. století již byla na britských ostrovech tato hra poměrně populární a rychle se šířila i na evropskou pevninu a do USA. Její hlavní výhodou se ukázaly nízké nároky na prostor a nízká cena vybavení (například oproti tenisu, který v této době byl spíše aristokratickou zábavou). Možnost umístit ping-pongový stůl do kouta hospodského sálu měla například v Čechách a v Rakousku obrovský význam.
piramidy
PIRAMIDY
Jméno samo pochází z egyptského prmws, značícího hranu nebo výšku (Eisenlohr, Ein math. Handbuch der alten Aegypter, 260). Nejslavnější [Pyramidy] zachovaly se na západním lemu níského údolí v Egyptě, od šířky káhirské až po kanál, který z Nila u Illahúna vede do polouoasy fajjúmské. Nejstarší jsou [Pyramidy] krále Snefru, jedna u Dahšúra, druhá u Médúma, obě pohřební, ale dahšúrská zvláště zvána» [Pyramidy]-dou jižní«. Médúmskou otevřel r. 1881-82 Maspero, podle jehož seznání má zvýši 38 m a skládá se ze tří stupňů nestejně vysokých, nebyla však nikdy dovršena. Nitro bylo vyloupeno již ve starověku. Nejznámější však a nejmohutnější jest skupina tří [Pyramidy]-id na záp. straně městiště memfidského, zbudovaných králi IV. dyn. Chufu, Chafrou a Menkaurou. Jsou to obrovské pomníky neomezené a dlouhé vlády, které měly mumii králově býti nerozbornou schránkou. Nejvyšší [Pyramidy]-da Chufova má podnes 147 m zvýši, Chafrova 141 m. Vyloupeny byly ve středověku. Menší jsou [Pyramidy] krále Sahury u AbúSíra, Vnisova, Tetova a Papi II. u Sakkary. Hérodotos připomíná i [Pyramidy] v jezeře Moiridově. Menší mnohem jsou [Pyramidy] v okolí thébském a v někdejším Meroi. Pšk. [Pyramidy] zemní slove úkaz v morfologii povrchu zemního vzniklý následkem korrose, kdy tvrdší hornina, vzdorující korrosi, ční nad své okolí. Kde jsou v zemité půdě jednotlivé větší části horniny tvrdší, což bývá zejména při morenách, korrose dopadajícího deště odnáší jenom části zemité, kdežto hornina tvrdší zůstává a chrání také podklad, na němž spočívá. Tak vznikají potom různé tvary, podobné sloupům (zvané také Erdpfeiler, demoiselles, nonnes). Takový zjev známe u Bolzana a na několika místech v údolí Adiže, i ve východních Pyrenejích.-Srv. Weber von Ebenhof, Der Gebirgswasserbau (Víd., 1892). Nový.
Pyramida je jehlanovitá stavba. Základem pyramid bývá zpravidla čtyřúhelník nebo trojúhelník, obecně to však může být jakýkoliv polygon. To znamená, že pyramida má obvykle tři nebo čtyři strany. Tyto strany musí být trojúhelníkové. Konstrukčně nejjednodužší je udělat pyramidu na čtvercové (resp. přibližně čtvercové) základně, protože nevzniká problém spojit stěny do jednoho bodu. Tuto vlastnost má drtivá většina starověkých pyramid.
Socha Svobody
SOCHA SVOBODY
K soše Svobody jezdí pravidelně lodi z Battery, ležící na jižním výběžku ostrova Manhattan. Výlet poskytuje neobvyklý pohled na přístav, New York a sochu. 28. října 1886 za hřmění 21 dělových salv odhalil prezident Grover Cleveland nejznámější sochu v Severní Americe. Lodní sirény kvílely a rozzářil se velký ohňostroj. Od té doby všichni, kdo přijíždějí lodí do newyorského přístavu, spatří obrovskou sochu, která zdvíhá k nebi pochodeň svobody. Pro tisíce emigrantů byla tato socha symbolem osvobození od ponížení a bídy, které museli snášet ve Starém světě. Stala se symbolem Spojených států amerických. Socha Svobody byla zkonstruována v Paříži a tam byla 4. července 1884 oficiálně předána americkému velvyslanci jako dar francouzského národa Američanům. Byla rozložena na kusy a transportována lodí do New Yorku. Tady byla postavena na těžký podstavec, který Američané zkonstruovali na ostrově Bedloe’s Island (nyní Liberty Island). Sokl navrhl americký architekt Richard Morris Hunt a je vysoký 47 metrů. Samotná socha je vysoká 46 metrů, vrchol pochodně se nachází tedy 93 metrů nad zemí. Váží 205 tun, obvod měří 10,60 metrů a má 91 centimetrů široká ústa. Pravá paže, držící pochodeň, je dlouhá 12,80 metrů - jen ukazováček je dlouhý 2,40 metrů. U nohou má rozťatá pouta tyranie. V levé ruce drží desky reprezentující vyhlášení nezávislosti. I její koruna se sedmi paprsky je symbolem svobody, kterou má vyzařovat přes sedm moří do sedmi kontinentů. V podstavci sochy Svobody je muzeum dějin přistěhovalectví do Ameriky, které bylo otevřeno v roce 1972. Jsou tu ukázány dějiny od předků Indiánů, kteří pronikli do neprobádaného světadílu z Asie, až po masovou imigraci v tomto století. Každá skupina přistěhovalců je charakterizována pomocí audiovizuálních prostředků, modelů, fotografií, kreseb, kostýmů a uměleckých děl. Idea sochy Svobody se zrodila ve skupině francouzských demokratů. V roce 1865 za vlády císaře Napoleona III. se kolem člena Akadamie Edouarda de Laboulaye vytvořil kroužek, který doufal v konec císařství a vznik nové francouzské republiky. Francouzi chtěli sochou Svobody vyjádřit svůj obdiv republice na druhé straně Atlantského oceánu a vzbudit vzájemné sympatie národů Francie a Ameriky. Laboulaye podnítil mladého sochaře z Alsaska Fréderica-Augusta Bartholdiho, aby se ujal tohoto projektu. Bartholdi doufal, že bude moci postavit maják pro Suezský průplav. Měl mít formu vysoké ženské sochy, zdvíhat pochodeň a symbolizovat, že světlo pokroku pronikne i do Asie. Proto teď přijal tuto nabídku s nadšením. Jeho socha Svobody byla inspirována slavným obrazem malíře Delacroixe: Svoboda vede lid na barikády. Velikost sochy a skutečnost, že bude vystavena větru a nepohodě nutila Bartholdiho a jeho inženýra, stavitele Eiffelovy věže Alexandra-Gustava Eiffela, řešit některé problémy. Eiffel postavil geniální železnou rámovou konstrukci, kterou podpíral centrální stožár. Kolem tohoto flektivního skeletu byla upevněna vnější, viditelná měděná vrstva, která je silná jen 2,40 milimetrů. Bartholdi začal malým modelem vysokým jen 1,20 metrů a pak zhotovil ještě tři další, stále větší modely, až pak přistoupil ke stavbě dnešní sochy.
neděle 26. října 2008
Halloween
kde se vzal?
Halloween získal své jméno před pár staletími z anglického výrazu All Hallows’ Eve, vyjadřujícího noc před svátkem Všech svatých, který katolíci slaví 1. listopadu. Ve skutečnosti ale sahá původ tradice ještě hlouběji do historie. Staří Keltové slavili v tento den svátek Konec léta. Byl to vlastně takový „silvestr“, protože 1. listopadu jim začínal nový rok. A na přelomu starého a nového roku měl podle pověsti k sobě nejblíž svět živých a mrtvých. Keltové věřili, že duše těch, kdo v uplynulém roce zemřeli, se vracejí a snaží se ovládnout těla živých, než budou muset definitivně opustit tento svět. O mrtvého ducha ve vlastním těle samozřejmě nikdo nestál, a tak se Keltové snažili duchy odehnat. Používali k tomu nejen strašidelné lampy, ale prý se také navlékali do strašidelných kostýmů, vřískali a křepčili kolem domů, aby zahnali všechno zlé.Jiné prameny ovšem říkají, že svátek byl naopak na uctění památky milovaných bytostí, které zemřely. Tak nevím. Každopádně různě vydlabávali a vyřezávali tuřín, který prosvětlovali uhlíky. Tahle světýlka mohla jak ukazovat duchům cestu, tak je odhánět. Když Irové v 19. století utíkali před hladomorem do Ameriky, nesli si sebou své zvyky a jedním z nich byl i Halloween. V Americe objevili dýně: byly větší, mnohem snáze se vyřezávaly a vůbec působily efektněji. A tak začali používat dýně.
Halloween získal své jméno před pár staletími z anglického výrazu All Hallows’ Eve, vyjadřujícího noc před svátkem Všech svatých, který katolíci slaví 1. listopadu. Ve skutečnosti ale sahá původ tradice ještě hlouběji do historie. Staří Keltové slavili v tento den svátek Konec léta. Byl to vlastně takový „silvestr“, protože 1. listopadu jim začínal nový rok. A na přelomu starého a nového roku měl podle pověsti k sobě nejblíž svět živých a mrtvých. Keltové věřili, že duše těch, kdo v uplynulém roce zemřeli, se vracejí a snaží se ovládnout těla živých, než budou muset definitivně opustit tento svět. O mrtvého ducha ve vlastním těle samozřejmě nikdo nestál, a tak se Keltové snažili duchy odehnat. Používali k tomu nejen strašidelné lampy, ale prý se také navlékali do strašidelných kostýmů, vřískali a křepčili kolem domů, aby zahnali všechno zlé.Jiné prameny ovšem říkají, že svátek byl naopak na uctění památky milovaných bytostí, které zemřely. Tak nevím. Každopádně různě vydlabávali a vyřezávali tuřín, který prosvětlovali uhlíky. Tahle světýlka mohla jak ukazovat duchům cestu, tak je odhánět. Když Irové v 19. století utíkali před hladomorem do Ameriky, nesli si sebou své zvyky a jedním z nich byl i Halloween. V Americe objevili dýně: byly větší, mnohem snáze se vyřezávaly a vůbec působily efektněji. A tak začali používat dýně.
USA-Amerika
SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ se rozkládají téměř na 40% plochy Severní Ameriky. Na severu hraničí s Kanadou a na jihu s Mexikem. Omývají je hned dva oceány. Na západě šplouchají vlny Tichého oceánu a na východě Atlantského oceánu. V hlavní části USA najdete 47 států USA a 1 federální distrikt (District of Columbia). Zbývajícími 2 státy jsou Aljaska která tvoří severozápadní výběžek Severní Ameriky a Hawajské ostrovy ve střední části Tichého oceánu. Pod svrchovanost USA patří přidružené státy Portoriko a Severní Mariany, zámořská území Americká Samoa, Guam, Panenské ostrovy USA a několik ostrovů v Tichém oceánu.
Kuba
KUBA
Kuba je ostrovní stát ležící v Karibském moři. Je to největší ostrov Velkých Antil a je patnáctým největším ostrovem na Zemi. Ne nadarmo je Kuba považována za perlu Karibiku.
Nádherné písčité pláže, průzračná voda a rumba je to, s čím se bezpochyby setkáte. V poslední době se stává stále více oblíbenou destinací evropských turistů, přestože na české poměry vyjde dovolená poměrně draho.
Jak pro kuřáky, tak pro milovníky kubánského rumu je to to pravé místo. Na své si přijdou i obdivovatelé slavného amerického spisovatele 20.století, držitele Pulitzerovy a Nobelovy ceny za literaturu, Ernesta Hemingwaye. Ten tady strávil přes 20 let svého života, a tak není divu, že Kuba je opředena odkazy na něho. Můžete navštívit jak jeho oblíbený bar, tak hotel, ve kterém byl ubytován. Bohužel muž, s kterým vyjížděl na moře a který by mohl být považován za údajného starce z jeho knihy Stařec a moře, zemřel v roce 2002, takže jeho návštěvu už vykonat nestihnete.
Kubu si bezpochyby zamilujete, ať vás ohromí přírodní krásou, korálovými ostrůvky či velkolepou faunou a florou. Na druhou stranu se tu setkáte s pravým komunismem, který tady vládne už od roku 1959. Jedna část Kubánců Fidela Castra miluje, druhá nenávidí.
Turismus tu byl zaveden jako zdroj financí do státního rozpočtu. Místní se snaží budovat hotely tak, aby byly pro turisty co nejkomfortnější, ale vláda se na druhou stranu snaží o co nejmenší kontakt Kubánců s turisty, kteří sem přiváží opačnou ideologii.
Kuba se na mnoha místech může pyšnit dokonalou koloniální architekturou a honosnými vilami, na straně druhé obydlí obyčejných lidí často představují polorozbořené barabizny.
Návštěvy Kuby rozhodně nebudete litovat. Přináší možnost krásného odpočinku na slunných plážích, ale také velkou škálu různých výletů, ať už po přírodních památkách či historických monumentech, které na vás zapůsobí jedinečným dojmem.
Kuba je ostrovní stát ležící v Karibském moři. Je to největší ostrov Velkých Antil a je patnáctým největším ostrovem na Zemi. Ne nadarmo je Kuba považována za perlu Karibiku.
Nádherné písčité pláže, průzračná voda a rumba je to, s čím se bezpochyby setkáte. V poslední době se stává stále více oblíbenou destinací evropských turistů, přestože na české poměry vyjde dovolená poměrně draho.
Jak pro kuřáky, tak pro milovníky kubánského rumu je to to pravé místo. Na své si přijdou i obdivovatelé slavného amerického spisovatele 20.století, držitele Pulitzerovy a Nobelovy ceny za literaturu, Ernesta Hemingwaye. Ten tady strávil přes 20 let svého života, a tak není divu, že Kuba je opředena odkazy na něho. Můžete navštívit jak jeho oblíbený bar, tak hotel, ve kterém byl ubytován. Bohužel muž, s kterým vyjížděl na moře a který by mohl být považován za údajného starce z jeho knihy Stařec a moře, zemřel v roce 2002, takže jeho návštěvu už vykonat nestihnete.
Kubu si bezpochyby zamilujete, ať vás ohromí přírodní krásou, korálovými ostrůvky či velkolepou faunou a florou. Na druhou stranu se tu setkáte s pravým komunismem, který tady vládne už od roku 1959. Jedna část Kubánců Fidela Castra miluje, druhá nenávidí.
Turismus tu byl zaveden jako zdroj financí do státního rozpočtu. Místní se snaží budovat hotely tak, aby byly pro turisty co nejkomfortnější, ale vláda se na druhou stranu snaží o co nejmenší kontakt Kubánců s turisty, kteří sem přiváží opačnou ideologii.
Kuba se na mnoha místech může pyšnit dokonalou koloniální architekturou a honosnými vilami, na straně druhé obydlí obyčejných lidí často představují polorozbořené barabizny.
Návštěvy Kuby rozhodně nebudete litovat. Přináší možnost krásného odpočinku na slunných plážích, ale také velkou škálu různých výletů, ať už po přírodních památkách či historických monumentech, které na vás zapůsobí jedinečným dojmem.
vánoční trhy-VÍDEŇ
Od 15. listopadu do 24. prosince (od 9:00 do 21:00) - začínají na náměstí před radnicí, další se otvírají později (před zámkem Schönbrunn začínají 22. listopadu a končí 26. prosince).Vánoční trhy probíhají na hlavním náměstí před krásnou vídeňskou radnicí, ale i před zámkem Schönbrunn nebo na Freyungu či Am Hof (ve Vídni je trhů hodně - najdete je na každém náměstíčku, parku či před kostely). Každý z trhů má své specifické zaměření (starovídeňský, umělecký). V ulicích se line vůně z kandovaného ovoce, perníčků, vánočního punče nebo pečených kaštanů. Trhy ve Vídni určitě stojí za návštěvu.Paříž-Aifelova věž
Eifelova věž je 320metrů vysoká (300 + 20m meteorologická stanice) má tři patra - v prvním je pošta (zde nezastavuje výtah - sem musíte po svojich nohách), ve druhém - jsou obchůdky a restaurace, ve třetím - stejne jak v každém krásný výhled a voskové figuríny - Eifela a jeho známých :) Vznikla za účelem výstavy a hned po výstavě měla být zničena, ale lidem se líbila a udělali si z ní jakýsi symbol - tak je v Paříži dodnes (hlídaná toť kráska Paříže). Za účelem této výstavy vznikla i Socha svobody!
čína-velká čínská zeď
ČÍNA-VELKÁ ČÍNSKÁ ZEĎ
Velká čínská zeď patří bezesporu mezi nejznámější kulturní památky, přímo symboly této země. Za tvůrce bývá nejčastěji jmenován První svrchovaný císař Čchin Š'chuang-ti, sjednotitel Číny žijící v 3. století př. n.l. Nebyl ovšem nucen budovat toto dílo na zelené louce, jednalo se spíše jen o důsledné propojení obranných zdí z dusané hlíny, postavených ještě v dobách Válčících států (5. stol. př. n.l.). Nynější podobu ovšem Zeď dostala až za dynastie Ming v 15. a 16. století, kdy došlo k přestavbě za pomocí cihel a kamenných desek. Obnova trvala přes sto let a odhaduje se, že bylo použito kolem 60 milionů kubických metrů těchto materiálů. Po tomto období byla Zeď opět zapomenuta a její velké části se pozvolna rozpadly. Je zajímavé, jak se lišil náhled Číňanů na toto vojenské opevnění od pohledu Evropanů. Zatímco Evropané byli již od 18. století touto "Velkou" zdí naprosto unešeni, pro Číňany to byla spíše jen dobrá zásobárna stavebního materiálu a živá připomínka tyranie a despotismu. Teprve vznik Čínské republiky přinesl změnu pohledu a Zeď se zvolna začala stávat symbolem veliké Číny. Tato změna postoje společně s rozmachem turistického průmyslu pomohla Zeď zachránit před totální destrukcí. Badaling patří mezi suverénně nejnavštěvovanější místa Velké čínské zdi. Zrekonstruovaný v roce 1957, v osmdesátých létech se místo stalo tak přeplněné, že byla postavena lanovka, aby se množství návštěvníků mělo šanci dostat na hradby. Zeď je zde vysoká až 8 metrů a široká přes 5 metrů, co sto metrů je zeď přerušována strážními věžemi. Zvýšená poptávka po Čínské zdi byla ihned uspokojena zvýšenou nabídkou v podobě Velké zdi v Mutianyu. I toto místo bylo záhy zaplaveno turisty, kteří se dožadovali lanovky, osvěžujících nápojů a triček oznamujících zdolání této památky. Podobně to dopadlo i s lokalitou Simitai. Kdo má zájem vidět autentické části zdi, měl by se vydat mimo tyto turistické lokality.
Francie
FRANCIE-
Francie (francouzsky La France), oficiální název Francouzská republika (francouzsky République française) je demokratický stát, jehož metropolitní část se nachází v západní Evropě. Součásti Francouzské republiky jsou také zámořské departementy a zámořská území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi často přezdívají metropolitní Francii l'Hexagone (šestiúhelník), kvůli jejímu geografickému tvaru.
Je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie (EU). Dále je Francie jedním ze zakládajících členů Spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veto, a také jednou z osmi uznaných nukleárních mocností.
Francie (francouzsky La France), oficiální název Francouzská republika (francouzsky République française) je demokratický stát, jehož metropolitní část se nachází v západní Evropě. Součásti Francouzské republiky jsou také zámořské departementy a zámořská území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi často přezdívají metropolitní Francii l'Hexagone (šestiúhelník), kvůli jejímu geografickému tvaru.
Je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie (EU). Dále je Francie jedním ze zakládajících členů Spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veto, a také jednou z osmi uznaných nukleárních mocností.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
